ECLI:CZ:US:2018:4.US.533.18.1
sp. zn. IV. ÚS 533/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Rezidence Mariánské Lázně, s. r. o., se sídlem Maiselova 25/4, Praha 1, IČ: 28385276, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 710/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 33 Cdo 93/2017-197, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 12 Co 38/2016-141, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Evgenye Solovyeva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 8. února 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost Rezidence Mariánské Lázně, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 1 probíhal pod sp. zn. 12 C 14/2014 soukromoprávní spor, v němž se Evgeny Solovyev (dále také jen "žalobce") domáhal vůči obchodní společnosti Rezidence Mariánské Lázně, s. r. o. (žalované) zaplacení částky 112 000 EUR a 147 950 USD s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Dané částky totiž žalobce zaplatil žalované na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. července 2008 jako část kupní ceny bytu. K uzavření kupní smlouvy na byt nedošlo, obě strany smlouvy o smlouvě budoucí se však na jednání dne 6. března 2010 dohodly, že v případě prodeje předmětného bytu třetí osobě se dosud zaplacené prostředky užijí jako rezervační záloha na koupi jiného bytu. Následně byl onen původní byt skutečně prodán třetí osobě.
2) Rozsudkem ze dne 8. července 2015 č. j. 12 C 14/2014-64, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Učinil tak proto, neboť dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 25. července 2008 je absolutně neplatná z důvodu absence podstatných náležitostí takové smlouvy dle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013. Protože žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení představovaného peněžními prostředky zaplacenými žalobcem, a protože promlčecí lhůta již před podáním žaloby uplynula, obvodní soud kvalifikoval nárok žalobce jako promlčený a žalobu jako nedůvodnou.
3) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. září 2016 č. j. 12 Co 38/2016-141, částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 112 000 EUR a 147 950 USD a část příslušenství. Městský soud na základě zopakování důkazů a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí není - pro absenci shora označených náležitostí - absolutně neplatná. Zároveň dodal, že i neplatnou smlouvu o smlouvě budoucí je třeba kvalifikovat jako příslib budoucího převodu vlastnictví, který sám o sobě je dostatečným důvodem k poskytnutí právního plnění. Právní důvod žalobcem poskytnutého plnění (žalovaných částek) odpadl až s prodejem předmětného bytu třetí osobě dne 27. června 2012. Podal-li tedy žalobce žalobu dne 24. ledna 2014, nebyl jeho nárok z bezdůvodného obohacení v době jejího podání promlčen a žalované vznikla povinnost vydat žalobcem poskytnuté plnění. Městský soud proto odvolání žalobce shledal důvodným a napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu změnil.
4) Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 33 Cdo 93/2017-197, odmítl. Dovolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem městským, přičemž dodal, že výhrady žalované stran odlišného určení okamžiku, kdy mělo být zřejmé, že kupní smlouva na předmětný byt již nebude uzavřena, vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn (a tedy z jiného než zákonného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (podané jejím původním právním zástupcem a následně dne 9. dubna 2018 doplněné jejím současným právním zástupcem) brojí jednak proti postupu městského soudu, který označuje za překvapivý, a dále proti rozhodnutí soudu dovolacího. Je přesvědčena, že svým kvalifikovaným dovoláním poskytla dovolacímu soudu otázku "počátku běhu promlčecí lhůty, a to za situace, kdy jedna ze smluvních stran koná tak, že je zcela zjevné, že na plnění smlouvy nemá žádný zájem, tj. že realizační (pozn. rozuměj kupní) smlouva předvídaná smlouvou o smlouvě budoucí nebude nikdy uzavřena." Jestliže dovolací soud její dovolání bez přezkoumání merita věci odmítl, porušil tím její právo na věcné projednání a rozhodnutí věci. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud rozhodné okolnosti pro určení počátku běhu promlčecí lhůty nijak nehodnotil a dovolací soud jeho nesprávný přístup plně aproboval. Tím zároveň porušil její základní právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2014 č. j. 42 C 69/2014-50, v němž měl daný soud - v obdobné kauze - počátek běhu promlčecí lhůty spojit se zaplacením žalovaných částek a konstatovat absolutní neplatnost obdobné smlouvy o smlouvě budoucí. Za takové situace stěžovatelka důvodně očekávala i v případě rozhodování městského soudu obdobný závěr, který však (pro ni překvapivě) městský soud neučinil. Stran usnesení dovolacího soudu stěžovatelka připouští, že vyřešení druhé z jí nastolených právních otázek (platnost smlouvy o smlouvě budoucí) nemuselo mít vliv na posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty, avšak městský soud se otázkou platnosti ve svém rozsudku zabýval a její právní přezkum dovolacím soudem tak prý byl namístě. Závěrem stěžovatelka doplňuje, že z jejího jednání vůči žalobci nebylo možné dovodit existenci příslibu budoucího úplatného převodu po 31. červenci 2009 (do kdy trval závazek stran smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu).
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud dále připomíná závěr své ustálené rozhodovací praxe, dle které právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nezaručuje právo na úspěch v řízení před soudem, nýbrž právo, aby soudní řízení proběhlo podle předem stanovených pravidel a účastníkům řízení byla zachována jejich veškerá procesní práva, včetně opravných prostředků (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. září 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95, ze dne 26. března 1996 sp. zn. I. ÚS 28/94, anebo ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 515/01, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3034/15).
Co se týče námitek stěžovatelky vůči usnesení dovolacího soudu, neshledal tyto Ústavní soud důvodnými. Stěžovatelka totiž v dovolacím řízení jednak uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod a zároveň nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost jejího dovolání. Za takové situace byl postup dovolacího soudu, spočívající v odmítnutí jejího dovolání jako nepřípustného a současně majícího vady, které nebyly ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, zcela oprávněný.
V takovýchto případech se přezkumná činnost Ústavního soudu omezuje pouze na zhodnocení, zda posouzení náležitostí dovolání dovolacím soudem není příkladem zcela zjevné svévole či jiného ústavně neaprobovatelného excesu (srov. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16). Jak však Ústavní soud zjistil, o takový případ v projednávané věci nejde. Dovolací soud předně stěžovatelce vytknul, že rozsudek městského soudu na vyřešení otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí nezávisí (což i sama stěžovatelka v doplnění své ústavní stížnosti připouští), přičemž na správnosti takového závěru nic nemění skutečnost, že se odvolací soud k této otázce - de facto nad rámec - vyslovil. Co se týče otázky určení počátku běhu promlčecí lhůty, dovolací soud připomněl, že i sama stěžovatelka s právními závěry městského soudu souhlasí, avšak zpochybňuje zjištěný skutkový stav, resp. předkládá vlastní skutková tvrzení, na jejichž základu dovozuje jiný počátek běhu promlčecí lhůty. Ústavní soud konstatuje, že takový procesní postup - jak správně uvedl i soud dovolací - není regulérní, když právní posouzení věci rozporuje na základě odlišného skutkového stavu, než jaký byl v dané věci zjištěn. Takový postup totiž skutečně nelze považovat za naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka v rámci dovolacího řízení tvrdila, že vedlejší účastník dal již dříve najevo, že na uzavření kupní smlouvy nemá zájem. V ústavní stížnosti pak dále rozvedla, že i ona sama prý dala jasně najevo, že na uzavření kupní smlouvy po datu 31. července 2010 již nemá zájem. Je zjevné, že taková argumentace stěžovatelky vychází z hodnocení skutkového stavu dané věci, nikoliv z navazujícího právního posouzení.
Nad rámec výše uvedeného pak Ústavní soud k tvrzení stěžovatelky ohledně pasivního přístupu vedlejšího účastníka připomíná argumentaci městského soudu k této námitce (strana 6 jeho rozsudku).
Ohledně odkazu stěžovatelky na údajnou ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí městského soudu v rozporu, je třeba říci, že stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011 sp. zn. I. ÚS 2600/11. Rozdíl mezi usnesením a nálezem Ústavního soudu spočívá v tom, že nález je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby (jeho účinky nastávají erga omnes), kdežto usnesení Ústavního soudu zakládá právní účinky toliko mezi účastníky daného řízení (inter partes) [k tomu srov. přiměřeně i důvody stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Dovolací soud proto na podkladu odkazu na dané usnesení Ústavního soudu - vyslovující nadto své závěry v poměrech dané projednávané věci - nebyl povinen přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozsudku městského soudu.
Stran údajné překvapivosti rozsudku městského soudu plynoucí z porušení §213b ve spojení s §118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud upozorňuje, že §118a odst. 2 o. s. ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení pak není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení. Rozhodnutí pak není nepředvídatelné, pokud stěžovateli muselo být známo, že právní kvalifikace učiněná obecným soudem je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10, či unesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 728/12).
V poměrech projednávané věci je třeba říci, že odvolání vedlejšího účastníka bylo stěžovatelce zasláno městským soudem k vyjádření, přičemž obsahovalo jak odkaz na příslušnou judikaturu dovolacího soudu, týkající se otázky příslibu budoucího plnění převodu vlastnického práva k bytu, daného na základě neplatné smlouvy, tak i navazující argumentaci ohledně určení okamžiku, kdy bylo zřejmé, že kupní smlouva, jíž se smlouva o smlouvě budoucí týkala, nebude již uzavřena. Vedlejší účastník ve svém odvolání zřetelně formuloval závěr, že teprve okamžikem, kdy stěžovatelka daný byt prodala, počala běžet promlčecí lhůta ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka tak byla s argumentací protistrany seznámena a mohla ji následně ve svém vyjádření argumentačně vyvrátit, což učinila. Její tvrzení, že promlčecí lhůta počala plynout od 1. srpna 2010, k čemuž odkazovala na §50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013, však samo o sobě nevedlo k dostatečně podloženému závěru o tom, že kupní smlouva již nebude uzavřena (což následně podrobněji vysvětlil dovolací soud na straně 3 svého usnesení). Ústavní soud tak shrnuje, že o překvapivé rozhodnutí ve smyslu jeho shora vymezené judikatury v projednávané věci nešlo.
Protože Ústavní soud námitky stěžovatelky stran zásahu do jejího práva na soudní ochranu, popřípadě ochranu legitimního očekávání, neshledal jako důvodné, byl nucen podanou ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu