ECLI:CZ:US:2018:4.US.666.18.1
sp. zn. IV. ÚS 666/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti REDOMO a. s. se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1064, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017, č. j. 32 Cdo 3843/2017-482, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-421, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2016, č. j. 14 C 137/2014-387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a dále Vyšší odborné školy, Střední školy, Základní školy a Mateřské školy se sídlem v Hradci Králové, Štefánikova 549/27, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí dne 8. 6. 2011 smlouvu o dílo (dále jen "smlouva o dílo") v rámci projektu "Výměna oken a opláštění budov Střední škola, Základní škola a Mateřská škola, Štefánikova 549, Hradec Králové" (dále jen "dílo"). Součástí smlouvy bylo ujednání o smluvní pokutě 40 000 Kč denně pro případ prodlení stěžovatelky s dokončením a předáním díla k datu 31. 10. 2012. Stěžovatelka předala dílo až dne 7. 3. 2013, a byla tedy v prodlení 127 dnů.
Vedlejší účastnice se následně žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala po stěžovatelce zaplacení smluvní pokuty 5 080 000 Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 14 C 137/2014-387, vyhověl žalobě co do částky 750 000 Kč (výrok I.), co do částky 4 330 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); dospěl k závěru, že prodlení s předáním díla nezpůsobila vedlejší účastnice, která neměla smluvní povinnost převzít dílo vykazující vady ani přijmout bankovní záruku. Smluvní pokutu považoval nalézací soud za nepřiměřenou, proto jí snížil tak, aby nebyla likvidační a aby zároveň dostatečně postihla stěžovatelku.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-432, a doplňujícího rozsudku ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 175/2016-475, potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku prvního stupně, zamítavý výrok II. změnil tak, že žalobě co do částky 1 790 000 Kč vyhověl; ve zbytku jej potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve sjednané výši plnila preventivní funkci, neboť dílo bylo prováděno ve škole pro zdravotně postižené děti. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty vyšel odvolací soud z vyjádření vedlejší účastnice, že za daných okolností se jeví smluvní pokuta jako přiměřená v poloviční výši, a proto jí snížil na 20 000 Kč denně.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2017, č. j. 32 Cdo 3843/2017-482, odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou uvedené otázky hmotného práva již byly řešeny v judikatuře Nejvyššího soudu a že se od ní odvolací soud neodchýlil.
Proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 20. 2. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka opakovaně namítá, že smlouva o dílo, kterou uzavřela s vedlejší účastnicí, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Vedlejší účastnice byla zadavatelem veřejné zakázky, součástí zadávací dokumentace byl i návrh smlouvy o dílo, jehož podobu nemohla stěžovatelka nijak změnit. Stěžovatelka tak byla postavena před situaci - buď veřejnou zakázku získá a uzavře nevyváženou a nevýhodnou smlouvu o dílo, nebo smlouvu nepodepíše, a přijde tak o zakázku nemalého rozsahu. Stěžovatelka dále namítá porušení procesních předpisů, neboť odvolací soud provedl důkazy e-mailovými zprávami stěžovatelky, i přes to, že tyto listiny nebyly vedlejší účastnicí označeny či navrženy před koncentrací řízení, což se následně projevilo ve změně zjištěného skutkového stavu. Naopak nalézací soud neprovedl navržené důkazy ohledně výskytu vad díla a prodlení s jeho předáním, na což měl odvolací soud adekvátně reagovat. Krajský soud uvedl, že stěžovatelkou nabídnutá bankovní záruka nemá vliv na stavění lhůty k předání díla, na což již stěžovatelka nemohla reagovat, čímž jí bylo upřeno právo na dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka dále namítá, že prodlení s předáním bylo způsobeno mj. i pasivitou vedlejší účastnice, která neoznačila konkrétní vady díla; krajský soud se dále nesprávně a nedostatečně vypořádal s náklady řízení. Nejvyššímu soudu stěžovatelka zejména vytýká, že je jeho odůvodnění nedostatečné, neboť v něm mj. chybí odlišení otázek skutkových a právních, jakož i úvahy, které dovolací soud vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Uvedený závěr však nelze ve stěžovatelčině věci učinit.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle - to však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k předloženým právním otázkám a správně dospěl k závěru o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání, neboť předestřené otázky hmotného práva již byly řešeny v judikatuře dovolacího soudu.
Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudcích odvolacího a dovolacího soudu, řádně odůvodněny; není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud doplnil skutková zjištění, neboť to považoval za nutné pro dostatečné zjištění skutkového stavu - v reakci na vznesené námitky, což mu nelze vytknout. Dokazování provedly obecné soudy ústavně konformním způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. I kdyby byly e-mailové zprávy provedeny jako důkaz až po koncentraci řízení, nemělo by to vliv na končené rozhodnutí ve věci, neboť z nich vyplývající závěry nebyly pro posuzovanou věc klíčové. Pro závěr o prodlení s předáním díla a existenci vad měly obecné soudy řadu jiných důkazů. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že stěžovatelka se dobrovolně ucházela o veřejnou zakázku, jejíž předmětem bylo následně provedené dílo. Součástí zadávací dokumentace byl i návrh smlouvy o dílo, se kterým se stěžovatelka měla možnost seznámit před podáním nabídky - za takového stavu nelze následně namítat nevyváženost a neplatnost smlouvy o dílo v rovině civilního práva. Měla-li stěžovatelka výhrady vůči postupu zadavatele veřejné zakázky, mohla využít prostředků veřejného práva, které jí poskytuje zejména zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.
Bylo na stěžovatelce, aby dopředu promyslela, zda je v jejích silách dílo ve stanoveném termínu dokončit bez vad a řádně jej předat. V takovém případě by nevznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu za prodlení s předáním díla. Preventivní funkce smluvní pokuty byla v posuzované věci umocněna i tím, že dílo bylo prováděno ve škole pro postižené děti. V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno a prokázáno, že dílo nebylo řádně předáno ve sjednaném termínu, a to z důvodu existence vad díla. Vedlejší účastnice neměla povinnost převzít dílo s vadami - uvedeným závěrům nelze nic vytknout. Námitka porušení dvojinstančnosti řízení není v posuzované věci způsobilá kasace napadených rozhodnutí, neboť v postupu krajského soudu nelze spatřit porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud pouze vypořádal námitku stěžovatelky týkající se bankovní záruky nabídnuté vedlejší účastnici, k níž se stručně vyjádřil i soud nalézací. Stěžovatelce tak byl dán prostor námitku vznést, rozvinout ji a odůvodnit, krajský soud měl následně povinnost se s námitkou řádně vypořádat, což také učinil. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je ústavně konformní, neboť obsahuje jasné a logické závěry o nepřípustnosti dovolání, s čímž souvisí i skutečnost, že dovolací soud neměl povinnost vypořádat všechny vznesené námitky.
Ústavní stížnost směřuje rovněž proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí; intenzivněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12). Z toho důvodu je v této části ústavní stížnost rovněž zjevně neopodstatněná.
Postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu