ECLI:CZ:US:2018:4.US.686.18.1
sp. zn. IV. ÚS 686/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, sídlem Hroznová 2, Brno, jednající Ing. Danielem Jurečkou, ředitelem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Co 293/2017 - 114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. ledna 2017 č. j. 30 C 209/2013 - 76, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Vladimíra Szabo, advokáta, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozsudků a stěžovatelkou přiložených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Vedlejší účastník, advokát, se žalobou podanou k obvodnímu soudu domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 36 905 Kč (s úrokem z prodlení) z titulu nezaplacené odměny za poskytnuté právní služby. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit nárokovanou částku, jakož i náklady řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastník uzavřel s právní předchůdkyní stěžovatelky smlouvu, na jejímž základě poskytoval právní pomoc ve věci konzultací k odvolání vedoucího organizačního útvaru. Dále konstatoval, že uzavřená smlouva byla určitá, čímž se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, podle které byla z důvodu neurčitosti neplatná. Obdobně posoudil i námitku stran jejího nesprávného označení ve smlouvě a další formální vady. Městský soud své úvahy uzavřel tím, že žaloba byla podána po právu, neboť vedlejší účastník na základě smlouvy o poskytování právní pomoci vykonal pro stěžovatelku (její právní předchůdkyni) činnost spočívající v analýze, konzultaci a úpravě dokumentů v souvislosti s odvoláním jejího vedoucího zaměstnance z funkce, čímž mu vznikl nárok na ujednanou odměnu.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování konstatoval, že odvolání stěžovatelky není důvodné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a záruky procesní rovnosti dané čl. 37 odst. 3 Listiny, která je vyjádřena i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy nepostupovaly dle požadavků vyslovených Ústavním soudem, a to zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 278/96 ze dne 26. 3. 1997 (N 35/7 SbNU 233) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá především porušení norem občanského soudního řízení, tj. porušení norem podústavního práva, které - dle jejího názoru - svou intenzitou zasahuje do práva ústavního. Stěžovatelka je přesvědčena, že z rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, nelze zjistit, na základě jakých důkazů dospěly obecné soudy ke svým závěrům. Postup obecných soudů při hodnocení důkazů je dle ústavní stížnosti v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153).
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že obvodní soud tím, že nevyhověl jejím důkazním návrhům, zatížil své rozhodování vadami, které dosahují ústavněprávního rozměru. Dále zpochybňuje provedený výslech svědka, neboť obecné soudy při jeho hodnocení nevzaly v úvahu jeho věrohodnost, kterou stěžovatelka zpochybňuje a uvádí, že svědek má přímý majetkový zájem na úspěchu vedlejšího účastníka, neboť s ním spolupracuje a je jeho klientem. Dále stěžovatelka zpochybňuje další provedené důkazy a vyjadřuje nesouhlas s jejich hodnocením. Stěžovatelka svou argumentaci uzavírá shrnutím svých pochybností o důvěryhodnosti svědka, nesmyslné délce právní rady v banální záležitosti a o užitečnosti telefonické porady s vedlejším účastníkem v délce trvání několika hodin.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §1 odst. 1 a 3 zákona č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny podmínky předvídané §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek obvodního soudu a napadený rozsudek městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka především směřuje svou argumentaci do vad v důkazním řízení a odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a nelze jej považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jakož ani za další - byť specifickou - odvolací instanci. Svým návrhem však stěžovatelka usiluje právě o přehodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž staví Ústavní soud do role, která mu z hlediska ústavního vymezení jeho pravomoci a působnosti nepřísluší. Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, či se vyslovovat ke skutkovým otázkám, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti klade.
11. Z předložených rozhodnutí je zcela patrné, že obecné soudy vzaly v úvahu relevantní argumenty, srozumitelně popsaly skutkový stav a vyvodily z něj právní závěry. Dostatek prostoru věnovaly otázkám platnosti smlouvy i důkazům o její realizaci. Je pochopitelné, že stěžovatelka může být nespokojena s poskytnutými právními službami, z jejích podání, přiložených k ústavní stížnosti, jsou však patrné pouze její nesouhlas a pochyby, aniž by byly podloženy důkazy, jak se v občanském soudním řízení očekává.
12. Stěžovatelkou namítaná nevěrohodnost svědka také nedosahuje ústavněprávního rozměru. Z rozhodnutí je patrné, že tento důkaz nebyl hodnocen izolovaně, ale ve spojení s jinými důkazy, které podle odvolacího soudu svědčí o tom, že stěžovatelka si právní služby objednala, obdržela je a nezaplatila na ně. I zde je nutno zdůraznit, že i pochyby stěžovatelky vyslovené v ústavní stížnosti nejsou takového rázu, že by přímo věrohodnost zpochybňovaly a její závěry o jeho prospěchu z výsledku sporu z předložených tvrzení neplynou.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu