ECLI:CZ:US:2018:4.US.749.18.1
sp. zn. IV. ÚS 749/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Polanecká kreditní a finanční s. r. o., IČ 29441951, se sídlem Oblouková 206/4, Ostrava, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur., advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 21 Cdo 3833/2017-311, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 71 Co 312/2016-252 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné -pobočky v Havířově ze dne 28. dubna 2016 č. j. 106 C 39/2014-220 za účasti A. Nejvyššího soudu, B. Krajského soudu v Ostravě a C. Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov, jako účastníků řízení, a za účasti Mgr. René Gemmela jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 1. března 2018, se obchodní společnost Polanecká kreditní a finanční s. r. o. (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatelka jako žalobkyně se v rámci občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 106 C 39/2014 domáhala proti žalovanému Mgr. René Gemmelovi zaplacení částky 1 206 050,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem okresního soudu ze dne 28. dubna 2016 č. j. 106 C 39/2014-220 bylo výrokem I řízení do částky 262 500,- Kč včetně příslušenství zastaveno. Žaloba o zaplacení částky ve výši 943 550,- Kč spolu s příslušenstvím byla zamítnuta a žalobkyni byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 107 002,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 71 Co 312/2016-252 rozsudek okresního soudu potvrdil a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30.008,- Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčené podle ustanovení §100 odst. 1 a 107 odst. 1, 2 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013.
Dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 21 Cdo 3833/2017-311 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se nezabývaly jejími argumenty týkajícími se námitky promlčení. Má za to, že v jejím případě bylo při vznesení námitky promlčení nutno postupovat individuálně a přihlédnout k faktu, že žalovaný byl advokátem a byl povinen vydat bezdůvodné obohacení na základě dobrovolnosti, který pro něj vyplývá z čl. 4 odst. 1 etického kodexu advokáta a posoudit vznesení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Dle stěžovatele tak obecné soudy mechanickou aplikací práva bez zohlednění jedinečnosti dané věci a specifického postavení žalovaného, zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a konsekventně i do práva stěžovatelky vlastnit majetek.
Stěžovatelka dále zpochybňuje odmítnutí dovolání na základě ustanovení §237 o. s. ř. a argumentaci Nejvyššího soudu, že obecné soudy ve věci rozhodly v souladu s jeho rozhodovací praxí.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k otázce, zda je vznesení námitky promlčení jednáním odporujícím dobrým mravům. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně uvádí, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, přičemž soudy mají u relativně neurčitého pojmu "dobré mravy" možnost vlastního uvážení. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy. Přezkum Ústavního soudu je omezen na posouzení, zda je volné uvážení zákonem povolené, bylo učiněno orgánem veřejné moci k tomu zmocněným nebo zda rozhodnutí netrpí prvky svévole (srov. např. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 nebo nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11).
Ústavní soud trvale konstatuje, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje (srov. např. nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11). Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy je uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04).
Námitku stěžovatelky, že v posuzované věci je vznesení námitky promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy a že se obecné soudy náležitě nezabývaly jejími vznesenými argumenty při posouzení této otázky, Ústavní soud shledal neopodstatněnou.
Okresní soud se v odůvodnění rozsudku patřičně zabýval námitkami stěžovatelky. Stanovený závěr, že vznesení námitky promlčení žalovaného v dané věci není v rozporu s dobrými mravy, okresní soud náležitě a pečlivě odůvodnil za podpory judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Okresní soud došel k závěru, že v tomto případě nešlo ze strany žalovaného o zneužití práva. Okresní soud tento závěr založil na tom, že stěžovatelce nebo jejímu právnímu předchůdci v tomto konkrétním případě nic nebránilo uplatnit nárok žalobou dříve. To, že stěžovatelka nabyla pohledávku až dne 10. 4. 2012, tedy skoro deset let od počátku běhu promlčecí lhůty, na možnosti dřívějšího uplatnění nároku nic nemění. Skutečnost, že vedle pozice dražebníka je žalovaný také advokátem, který má povinnost řídit se právními předpisy a etickým kodexem advokáta, v tomto konkrétním případě neznamená zneužití práva při vznesení námitky promlčení.
Se závěry okresního soudu se plně ztotožnil ve svém rozsudku krajský soud, který k tomuto dodává, že právní předchůdce stěžovatelky vedl od roku 2002 řízení o neplatnosti dražby a mohl a měl zahájit řízení o vrácení dražební jistoty. Nebylo ani prokázáno, že dražebník sepsal smlouvu o provedení dražby s cílem poškodit vydražitele. Krajský soud také poukázal na skutečnost, že stěžovatelka jako obchodní společnost vznikla v den postoupení pohledávky, je již třetím nabyvatelem pohledávky a nevyvíjí činnost za účelem kladného hospodářského výsledku, což poukazuje na účelovost vzniku stěžovatelky.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že se obecné soudy náležitě nezabývaly jejími argumenty a nezabývaly se individuálním rozměrem jejího případu.
Ústavní soud nespatřuje pochybení ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítnul podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, s níž se Ústavní soud ztotožňuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu