ECLI:CZ:US:2018:4.US.896.18.1
sp. zn. IV. ÚS 896/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti: A. nezletilé E. V. a B. nezletilé V. V., obě zastoupené zákonnými zástupci S. V. a M. V., obě nezletilé právně zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 30 A 95/2016-115, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 5 As 317/2016-36 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2017 č. j. 30 A 95/2016-172, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení a za účasti Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky (dále rovněž "žalobkyně") podanou ústavní stížností napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jejich názoru, porušila jejich práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a do práva na svobodu myšlení a svědomí (čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny), na to, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, do práva na rodičovskou péči a na výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny), právo na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny), to vše za dodržení čl. 4 odst. 3, odst. 4 Listiny a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 30 A 95/2016 a sp. zn. 30 A 99/2016, z nichž zjistil následující skutečnosti.
Ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 30 A 95/2016 byla předmětem řízení žaloba nezl. E. V., zastoupené jejími zákonnými zástupci, proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru školství ze dne 30. 6. 2016 č. j. KUKHK-22795/SM/2016-2, sp. zn. 71023/2016/KHK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí ředitelky Mateřské školy V., ze dne 23. 5. 2016 č. j. MSJCV 49-3/2016, o nepřijetí žalobkyně nezl. E. V. k předškolnímu vzdělávání.
Ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 30 A 99/2016 byla předmětem řízení žaloba nezl. V. V., zastoupené jejími zákonnými zástupci, proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru školství ze dne 12. 7. 2016 č. j. KUKHK-23365/SM/2016-2, sp. zn. 73588/2016/KHK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí ředitelky Mateřské školy F. ze dne 23. 5. 2016 č. j. ZMSFJC-26/2016/3, o nepřijetí žalobkyně nezl. V. V. k předškolnímu vzdělávání.
Obě věci byly spojeny usnesením krajského soudu ke společnému řízení, vedenému dále pod sp. zn. 30 A 95/2016. Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 5 As 317/2016-36 zrušil na základě kasační stížnosti žalovaného Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen "žalovaný") napadený rozsudek krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 A 95/2016-115, kterým byla zrušena napadená správní rozhodnutí, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Předmětnou kasační stížnost shledal kasační soud důvodnou a uvedl, že právní úpravou povinného očkování dětí proti infekčním nemocem se zabýval již dříve kasační soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013 č. j. 8 As 20/2012-42, jakož i Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14, ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14, resp. v nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06.
Kasační soud konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 vyložil, že "povinnost podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy lze považovat za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech těchto předškolních zařízení. Naopak jako sociální nespravedlnost by bylo možné nahlížet na případy, pokud by určitá skupina dětí přijatých do předškolního zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování, a čerpala tak výhody vyplývající z úspěšné vakcinace, resp. z ochoty ostatních dětí navštěvujících předškolní zařízení vzít na sebe minimální riziko, které z očkování plyne (srov. RUBIN, B. Daniel; KASIMOW, Sophie. The problem of vaccination Noncompliance: public health and the limitations of tort law. Michigan Law Review, sv. 107, č. 114, 2009)".
Kasační soud zdůraznil, že v projednávané věci z povahy věci je nutné nahlížet na zájem individuálního subjektu z pohledu zájmu na ochranu veřejného zdraví. Nelze totiž odhlédnout od toho, že neočkované dítě se stane přijetím do mateřské školy součástí kolektivu dalších dětí, jejichž práva na zachování ochrany před nákazou infekčními chorobami nelze s ohledem na jejich zranitelnost a celospolečenský význam jejich ochrany podrobit právům neočkovaného jedince. Riziko možného přenosu infekční choroby nehrozí totiž jen neočkovanému dítěti, ale i ostatním, především pak dětem, které skutečně nemohly být očkovány pro trvalou kontraindikaci, případně u nichž vakcinace nedosáhla předpokládaného efektu. Očkování tak vyžaduje sdílenou odpovědnost a sociální solidaritu všech subjektů bez výjimky, neboť úspěšnost očkování a tím i prevence před infekčními chorobami záleží především na určitém stupni proočkovanosti populace.
Na základě výše vyložených úvah kasační soud dospěl k závěru, že důvodem, umožňujícím aplikovat na podmínky přijetí dítěte do mateřské školy bez povinného očkování výjimky uvedené v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, není nesouhlas zákonného zástupce dítěte a jeho subjektivní obava spojená s případnými riziky plynoucími z očkování. Výše uvedené platí rovněž za situace, kdy subjektivní přesvědčení rodiče a základní právo jeho dítěte na vzdělání bez dalšího nemůže mít přednost před základními právy ostatních dětí a před celospolečenským zájmem na ochraně veřejného zdraví. Nepřijetím dítěte do mateřské školy z důvodu odmítnutí očkování pro sekulární výhradu svědomí či podobné subjektivní názory a postoje rodičů je sice omezením práv dítěte a jeho rodičů, jde však o omezení přípustné, které sleduje legitimní cíl a akcentuje celospolečenský zájem na ochraně veřejného zdraví a základní práva ostatních dětí na ochranu jejich zdraví. Jde tedy o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejného zdraví, bezpečnosti, zdraví, práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny).
Následně krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 30 A 95/2016-172 žaloby obou žalobkyň, projednávané ve spojeném řízení, zamítl. Krajský soud s poukazem na závěry kasačního soudu konstatoval, že argumentace žalobkyň je pouze rozšířením původní žalobní argumentace ohledně procesního pochybení správních orgánů ve vztahu k nedostatečnému poučení žalobkyň, která však není schopna zvrátit závazný právní názor kasačního soudu. Jejich argumentace se navíc po vrácení věci k projednání opírá o skutkovou situaci, která zde v době rozhodování správních orgánů a krajského soudu neexistovala.
III.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelky zpochybňují správnost, resp. ústavnost právního názoru kasačního soudu, k němuž dospěl v souvislosti s kasační stížností žalovaného Krajského úřadu Královéhradeckého kraje proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 A 95/2016-115. Stěžovatelky se domnívají, že jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, neboť i když stěžovatelky byly přijaty k předškolnímu vzdělávání a protiústavní zásah do jejích práv již netrvá, stěžovatelky mají "silný zájem na tom, aby dřívější zásah do jejich práv byl prohlášen za protiústavní".
Rodiče stěžovatelek s ohledem na význam případu žádají, aby Ústavní soud nařídil ústní jednání ve věci, a současně předkládají i své písemné vyjádření ve věci.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelky poznamenávají, že rodiče stěžovatelek mají závažný důvod k odmítnutí jejich očkování, spočívající v nežádoucích účincích u matky stěžovatelek, které se měly projevit údajně po jejím očkování, stejně tak jako u jejich starší sestry. Stěžovatelky je specifikují jako "vleklé, nepříjemné a dlouhodobé zdravotní potíže". Projevy těchto zdravotních obtíží byly stěžovatelkami k důkazu připojeny ke spisu krajského soudu i s odkazem na zdravotní dokumentaci.
Stěžovatelky tvrdí, že došlo k pochybení správních orgánů spočívajícímu minimálně v absenci přiměřeného poučení o právech a povinnostech účastníků správního řízení a umožnění účastníkům uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Správní orgán údajně pochybil tím, že přijetí stěžovatelek podmiňoval vyplněním pouze formuláře, kde nebylo možné se k jiným zdravotním obtížím, než je trvalá kontraindikace, jakkoli vyjádřit. Teprve později jim mateřské školy poskytly jiný formulář, který již zohledňoval jiné zdravotní důvody bránící očkování. Na základě takto "šířeji" vyplněného formuláře ošetřující lékařkou byly stěžovatelky přijaty k předškolnímu vzdělávání. Tento průběh dalšího správního řízení prý prokazuje dřívější pochybení na straně správních orgánů.
Stěžovatelky poukazují na závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14, nález ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06, nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14, ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17, resp. z usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1987/13, všechny dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelky současně požadují, aby se Ústavní soud vyjádřil ke dvěma otázkám, které formulovaly následovně: 1) jestli lze výhradu svědomí ve výjimečných případech vztáhnout i na přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání a 2) jestli je povinností správních orgánů zabývat se v přijímacím řízení k předškolnímu vzdělávání rodiči tvrzenými jinými zdravotními důvody pro neočkování, než je trvalá kontraindikace. Spolu s položením těchto otázek Ústavnímu soudu stěžovatelky samy na tyto otázky odpovídají - v podstatě tak polemizují se závěry kasačního soudu a vyjadřují své vlastní subjektivní názory k tomuto tématu, přičemž mimo jiné citují i vyjádření veřejné ochránkyně práv.
Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že správní orgány se měly podrobně zabývat veškerými jimi vznesenými argumenty, případně doplnit dokazování listinnými důkazy. Pokud tak neučinily, vykazovalo prý uvedené správní řízení vady, pro které měla být napadená správní rozhodnutí zrušena i z formálních důvodů.
Kasační soud prý pochybil, neboť ve věci aplikovaná ustanovení právních předpisů vyložil "formalistickým způsobem", čímž údajně porušil jejich právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly zastoupeny jejich zákonnými zástupci, a byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, pokud směřuje
proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 A 95/2016-115.
Tento rozsudek byl totiž zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 5 As 317/2016-36, přičemž ani tento zrušující rozsudek nebyl rozhodnutím konečným; tím je [navzdory poučení, podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, dále jen "s. ř. s.", se zde citovanou výjimkou] až rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2017 č. j. 30 A 95/2016-172.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že i pokud by takové rozhodnutí nebylo zrušeno kasačním soudem, byla by ústavní stížnost, směřující proti němu odmítnuta, neboť by byla podána někým zjevně neoprávněným (z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace).
V.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský úřad Královéhradeckého kraje ve svém vyjádření odkázal na jím podanou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 A 95/2016-115 a na odůvodnění rozsudku kasačního soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 5 As 317/2016-36, s nímž se ztotožnil.
Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2018 odkázal na závazný právní názor vyslovený kasačním soudem v rozsudku sp. zn. 5 As 317/2016, kterým byl při dalším rozhodování po zrušení svého dřívějšího rozhodnutí vázán.
Kasační soud odkázal na své předchozí vyjádření, které zaslal dne 15. 2. 2018 Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2935/17.
Kasační soud zdůraznil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obsahuje jak odkazy na platnou judikaturu Ústavního soudu v relevantních otázkách uvedených stěžovatelkami ve správních žalobách, tak i jejich poměření zákonných ustanovení testem proporcionality (resp. racionality). Závěrem kasační soud zdůraznil, že rozhodoval za situace, v níž vycházel ze skutkového a právního stavu projednávané věci tak, jaký zde byl v době rozhodování správního orgánu a navrhl odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nezasílal tato vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť z jejich obsahu ze zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci projednávané ústavní stížnosti nepřinášejí žádné nové či dříve účastníkům neznámé skutečnosti, které by byly při rozhodování o nyní projednávané ústavní stížností přínosné.
VI.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že k ústavní stížnosti připojené sdělení rodičů stěžovatelek ze dne 6. 3. 2018, nemohl vzít při svém rozhodování v úvahu, neboť v tomto řízení před Ústavním soudem není rozhodováno o právech či právem chráněných zájmech zákonných zástupců nezletilých stěžovatelek, navíc v tomto řízení bez právního zastoupení, ale o právech jejich dětí, které byly účastnicemi správního řízení a řízení před oběma soudy - krajským soudem a kasačním soudem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
Ústavní stížností stěžovatelky pokračují v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovaly již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Hlavním důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost jsou konstantní východiska ústavněprávního přezkumu, jež Ústavní soud ve své judikatuře konsistentně zastává.
Stěžovatelkami nesdílená interpretace podústavního práva (v posuzované věci zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, resp. též zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví) obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základních práv. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému excesivnímu interpretačnímu pochybení obecných soudů v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena. Protiústavními deficity netrpí ani posuzovaná soudní řízení.
Ústavní soud i nadále setrvává na závěrech, vyslovených v plenárním nálezu ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14, v němž se Ústavní soud zabýval ústavněprávním posouzením ustanovení §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
V bodě 98 tohoto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení, zavádějící očkování jako podmínku pro přijetí dítěte do předškolního zařízení, sice nepochybně představuje jisté omezení práva na vzdělání, avšak nejde (i s ohledem na zákonem o ochraně veřejného zdraví stanovené výjimky z povinnosti tuto podmínku splnit) o takový zásah, který by všem neočkovaným dětem bez výjimky znemožnil přijetí do předškolního zařízení.
V bodě 99 tohoto nálezu Ústavní soud vyslovil názor, že napadené ustanovení evidentně sleduje legitimní cíl, jímž je ochrana veřejného zdraví. To vyplývá též z odůvodnění nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06, ve kterém je uvedeno, že: "povinné očkování je v obecné rovině plně ospravedlnitelné též ve vztahu k dalším základním právům stěžovatele. Ústavní soud k tomu připomíná stanovisko Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, podle něhož očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90 %. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny)".
V nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14, pak Ústavní soud uvádí, že: "jedním z uznaných legitimních cílů je ochrana zdraví, přičemž při povinné vakcinaci nejde jen o v zásadě plošné očkování osob ex lege, ale též zprostředkovaně o ochranu těch fyzických osob před infekcí přenosné nemoci, jež z různých důvodů očkovány nebyly".
Připomenout je možno též relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, aprobující povinné očkování, protože sleduje legitimní cíl, kterým je ochrana veřejného zdraví (viz rozsudek ESLP ve věci Solomachin proti Ukrajině ze dne 15. 3. 2012, č. stížnosti 24429/03, bod 35).
Ústavní soud při posuzování nynější ústavní stížnosti neshledal důvod k tomu, aby se od shora uvedených závěrů odchýlil.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že neshledal důvod se zabývat dvěma otázkami, vytýčenými stěžovatelkami v ústavní stížnosti. Na obě tyto otázky již bylo přiměřeným způsobem reagováno v rozsudku kasačního soudu, přičemž Ústavní soud k takovým závěrům nemá žádné výhrady.
Pokud stěžovatelky požadovaly, aby Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, ve smyslu ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, je třeba připomenout, že Ústavní soud nařídí ústní jednání jen v případě, že návrh nebyl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut a lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci a dále v případě provádění dokazování. Ke splnění těchto podmínek v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelek o porušení jejich ústavně zaručených práv a ústavní stížnost proto odmítl, zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu