ECLI:CZ:US:2018:4.US.950.18.1
sp. zn. IV. ÚS 950/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti RASTRA AG-CZ a. s., se sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, IČ: 25288041, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3083/2017-637, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 20 Co 30/2017-494, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 15 C 110/2014-372, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 13. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost RASTRA AG-CZ a. s. (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Jmenovitě stěžovatelka namítá porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit a užívat majetek ve smyslu článku 11 Listiny, článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Všeobecná deklarace"). Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 15 C 110/2014 soukromoprávní spor, v němž se obchodní společnost RASTRA AG-CZ a. s. (žalobkyně) domáhala vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti [žalované] zaplacení částky 15 586 988 000 Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 15 C 110/2014-372 obvodní soud žalobu odmítl. Učinil tak proto, neboť i přes výzvu žalobkyni, aby tato přesným a určitým způsobem označila namítaný nesprávný úřední postup a uvedla, kdo se jej dopustil, jakož i popsala škodu, která jí měla být tímto způsobena a aby vyjádřila, v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, tak tato neučinila, a pro vady žaloby nebylo možno v řízení pokračovat.
2) Proti usnesení obvodního soudu podala žalobkyně odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že usnesením ze dne 11. dubna 2017 č. j. 20 Co 30/2017-494 napadené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud, po seznámení se s obsahem odvolání, čítajícího "cca 100 stran neurčitého a místy nesrozumitelného textu", dospěl k závěru, že podání žalobkyně trpělo vytýkanými vadami, pro které nebylo způsobilé věcného projednání, které i přes výzvu obvodního soudu a jeho poučení o případných následcích jejího nesplnění, žalobkyně neodstranila.
3) Usnesení městského soudu a obvodního soudu následně žalobkyně napadla dovoláním. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") nejprve usnesením ze dne 17. října 2017 sp. zn. 32 Nd 275/2017, rozhodl o námitce podjatosti soudců JUDr. Pavla Vrchy, Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka, a to tak, že tito nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané věci. Následně dovolací soud usnesením ze dne 24. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 3083/2017-637 dovolání žalobkyně odmítl v části, ve které směřovalo proti usnesení městského soudu, a ve zbytku dovolací řízení zastavil. Učinil tak proto, že dovolání i přes jeho značný rozsah neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., respektive, že žalobkyně sice formálně vymezila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ale na této otázce napadené usnesení městského soudu nezáviselo.
III.
Stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti poukazuje na "defraudaci podniku RASTRA AG-CZ a. s." a údajné "korupční zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem". V této souvislosti stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů v projednávané věci.
Stran usnesení dovolacího soudu stěžovatelka uvádí, že dovolací soud demonstrativně odmítl poskytnout ochranu jejím ústavně zaručeným základním právům. Dovolací soud tím dle stěžovatelky popřel svoji zákonnou roli a tuto přesunul na Ústavní soud. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, a že závěry soudů nižších stupňů o nezpůsobilosti její žaloby k věcnému projednání a následný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání z důvodu nedostatku vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jsou zcela nesprávné. Na podporu své argumentace předestírá stěžovatelka celou řadu výňatků z rozhodovací praxe obecných soudů, jakož i skutkových tvrzení, jimiž se prý obecné soudy dostatečně nezabývaly.
Stěžovatelka dále brojí proti jednotlivým rozhodnutím Ústavního soudu, vydaným v souvislosti s projednávanou věcí, jejichž prostřednictvím se měl Ústavní soud účastnit na legalizaci bezdůvodného obohacení z trestné činnosti spáchané na úkor stěžovatelky. Tím měla být v řadě případů absolutně ignorována stěžejní úloha Ústavního soudu, jíž je ochrana ústavnosti, protože obětem "korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem" tato ochrana nikdy poskytnuta nebyla.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti pak nepřípustná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Pokud stěžovatelka brojí proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako vadné, Ústavní soud připomíná následující:
K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatele tak stíhá povinnost poukázat na otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tímto způsobem je vymezena přípustnost dovolání. Následně musí dovolatel vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, buďto v čem se odvolací soud odchýlil při řešení dané otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě vyložil, jak by měl dovolací soud danou (dosud nevyřešenou) otázku vyřešit, eventuálně v čem spočívá rozdílnost jeho rozhodování o dané otázce anebo proč by měl dovolací soud danou (již vyřešenou) otázku posoudit jinak.
Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání, které stěžovatelka přiložila ke své ústavní stížnosti a je nucen konstatovat, že závěr dovolacího soudu o absenci řádného vymezení předpokladů jeho přípustnosti, je opodstatněný, neboť na stěžovatelkou předkládané otázce napadené usnesení městského soudu nezávisí; pouze pro upřesnění: stěžovatelka předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezila otázkou "hmotného nebo procesního práva", zda "účastník rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci, korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem (...) může rozhodnout nezákonným souhrnným zjištěním o tom, že: žalovaná nesporná defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s. není způsobilá věcného projednání, protože nelze zjistit konkrétní skutkový děj."
V tomto směru Ústavní soud připomíná, že postup dovolacího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda dovolací soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, či ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud takové protiústavní pochybení v projednávané věci nezjistil. Dovolací soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Co se týče druhého výroku dovolacího soudu ohledně zastavení dovolacího řízení, lze k otázce nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. října 2015 sp. zn. IV. ÚS 2788/15 či ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 614/16.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost shledal v té části, v níž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora citovaného stanoviska Ústavního soudu současně plyne, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. v projednávané věci proti usnesením městského soudu a obvodního soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, odmítl jako nepřípustnou.
Pouze obiter dictum Ústavní soud dodává, že co se stěžovatelkou namítaného porušení článku 17 Všeobecné deklarace týče, má tato přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky, ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Z tohoto důvodu se Všeobecné deklarace při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolávat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2014 sp. zn. III. ÚS 410/13).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, zčásti jako návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu