ECLI:CZ:US:2019:1.US.1015.19.1
sp. zn. I. ÚS 1015/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Schwarzem, se sídlem Plzeňská 27/8, Beroun, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 1. 2018, č. j. 6 T 121/2017-381, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 To 92/2018-428, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 6 Tdo 1462/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. z., jehož se společně s obviněným I. L. dopustil zkráceně řečeno tím, že dne 18. 7. 2017 v době kolem 00.50 hodin v Mostě po předchozí společné domluvě přistoupil obžalovaný I. L. zezadu k poškozené A. C., vracející se do svého bydliště a strčil jí rukama do zad takovou silou, až upadla na zem, přičemž jí vypadl mobilní telefon v hodnotě 4.950 Kč, který zvedl a dal se na útěk, a když poškozená vstala ze země, vyběhl k ní z křoví stěžovatel a z ramene jí strhl koženkovou kabelku v hodnotě 320 Kč obsahující mimo jiné hotovost ve výši 4.500 Kč a s touto kabelkou z místa utekl, přičemž oba pachatelé se k ní posléze s jejími věcmi vrátili a poškozená následně zjistila, že v peněžence chybí finanční hotovost 4.500 Kč. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 1 tr. z. za použití §59 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a I. L. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Oběma byla uložena povinnost k náhradě škody 4.500 Kč.
K odvolání obviněných a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání stěžovatele ve výroku o náhradě škody a z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu ohledně obviněného I. L. a při nezměněném výroku o vině u obou obžalovaných a trestu obžalovaného stěžovatele, znovu rozhodl tak, že I. L. se odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let. Oběma byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 3. 200 Kč.
Stěžovatelem podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí jsou opřena pouze o výpověď poškozené A. C. Tato svědkyně byla přitom v době spáchání skutku ovlivněna alkoholem a ještě v 1.27 hod jí bylo zjištěno v dechu 1,85 promile. Podle odborného vyjádření stanoviska soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Péreze, Ph.D., mohla mít poškozená v době spáchání trestného činu v krvi 2 promile alkoholu, což je spojené zpravidla s opilostí středně těžkého stupně, která může být provázena ostrůvkovou amnézií, poruchou časového zařazení, zkreslením paměťové stopy, což mohlo mít vliv na kvalitu výpovědi poškozené. Stěžovatel dále namítl, že v řízení před soudem nebyla vyslechnuta osoba, jež přivolala policisty. Nebylo vyhověno žádnému návrhu stěžovatele na provedení důkazů v jeho prospěch, např. na rekonstrukci činu. Rovněž byly smazány záznamy z kamer, tyto přitom mohly potvrdit jeho skutkovou verzi případu.
Z vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2, čl. 6, čl. 36 a čl. 37 Listiny základní práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Poukazuje-li stěžovatel na to, že se obecné soudy náležitě nevěnovaly kvalitě výpovědi poškozené, a to s přihlédnutím k tomu, že se v době spáchání trestného činu nacházela pod vlivem alkoholu, lze jej odkázat na odůvodnění nalézacího soudu. Ten se stavem poškozené zabýval na str. 6, přičemž vzal v potaz jednak výpověď svědkyně S., lékařskou zprávu a záznam zakročujících policistů. Odvolací soud se pak řádně vypořádal i se zprávou MUDr. Péreze, Ph.D. Za tohoto stavu není důvod, pro který by měl být závěr obecných soudů o nezkresleném reálném prožitku poškozené zpochybňován. Namítá-li stěžovatel, že byl Policií ČR smazán důkaz, tj. záznam z kamerového systému, nutno uvést, že z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že se Policie ČR snažila zajistit kamerový záznam z místa činu, nicméně kamery byly pootočeny jiným směrem. Tvrzení stěžovatele o znehodnocování důkazů ze strany Policie ČR je tak liché, neboť tato záznam z kamer neměla a nemohla jej tedy smazat.
Ústavní soud má za to, že soudní řízení bylo jako celek spravedlivé, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu