ECLI:CZ:US:2019:1.US.1190.19.1
sp. zn. I. ÚS 1190/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem Fortna 40, 506 01 Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 83/2019-136 ze dne 27. 2. 2019 a usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 16 PP 33/2018-124 ze dne 31. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména to, že soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když vycházely ze zcela neobjektivního znaleckého posudku, přičemž návrh na revizní znalecký posudek zamítly. Stěžovatel tak polemizuje se závěry obecných soudů, které zamítly jeho žádost o podmíněné propuštění pro nesplnění zákonné podmínky předpokladu vedení řádného života v budoucnu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, z recentní doby např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2276/18 ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že v nyní projednávaném případě závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoliv důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž vzaly v potaz nejen závěry znaleckého zkoumání, ale znalec byl vyslechnut i před soudem, kdy odsouzenému bylo umožněno klást znalci otázky a vyjadřovat se k tvrzeným údajům. Obě soudní instance svá rozhodnutí náležitě a srozumitelně zdůvodnily v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu