ECLI:CZ:US:2019:1.US.1213.18.1
sp. zn. I. ÚS 1213/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti PON Praha a. s., se sídlem Václavské nám. 808/66, Praha 1, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018 č. j. 16 Co 407/2017-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. dubna 2018, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018 č. j. 16 Co 407/2017-173. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným výrokem porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Mgr. Jan Beneš, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha-západ, pověřený vedením exekuce v exekuční věci oprávněné stěžovatelky proti povinnému Petru Loudovi, k uspokojení pohledávky ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že usnesením ze dne 26. září 2017 č. j. 191 EX 5184/16-141 udělil příklep na vydraženou bytovou jednotku vydražiteli P. Humlhanzovi. Proti usnesení soudního exekutora podala bývalá manželka povinného Ing. Gabriela Altmanová odvolání.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudního exekutora změnil tak, že se vydražiteli příklep neuděluje (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit Ing. Gabriele Altmanové náklady této fáze exekučního řízení ve výši 97 096,57 Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi Ing. Gabrielou Altmanovou, stěžovatelkou a vydražitelem rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze exekučního řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2018 sp. zn. 20 Cdo 2345/2018 podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpělo vadami a nebylo přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud vyhlásil své usnesení, přičemž náhradu nákladů řízení vyčíslil až v písemném vyhotovení usnesení. Jako podklad mu sloužilo zaslané vyúčtování právního zástupce Ing. Gabriely Altmanové, které však bylo provedeno zcela v rozporu s advokátním tarifem.
6. Podle názoru stěžovatelky byla účtována odměna za jednotlivé úkony z nesprávné a podstatně vyšší tarifní hodnoty, tato nesprávně vypočtená odměna nebyla snížena na polovinu, ačkoliv se jedná o exekuční věc, a byla požadována odměna za úkony, za něž odměna ani nemůže náležet (nahlížení do spisu), nebo tu byl pokus nárokovat si odměnu za úkony, které nebyly vykonány či nebylo prokázáno jejich vykonání (účast na dražbě, porady s klientem). Odvolací soud vyúčtování jako neoprávněné odmítl s výjimkou dvou bodů. Jednak odměna byla přiznána z nesprávné, podstatně vyšší tarifní hodnoty 20 000 000 Kč, přičemž tato částka je skutečně předmětem tohoto řízení, avšak odvolání se týkalo pouze příklepu na bytovou jednotku. Podle názoru stěžovatelky za tarifní hodnotu měla být považována hodnota předmětného bytu, a to buď skutečná cena dosažená dražbou 3 940 000 Kč, nebo cena stanovená znaleckým posudkem 3 135 000 Kč. Dále stěžovatelka namítala, že byla přiznána odměna za úkon - účast u dražebního jednání, ačkoliv na ni nebyl jednoznačný nárok, neboť žádný právní zástupce Ing. Gabriely Altmanové nebyl na dražbě přítomen.
7. Stěžovatelka rovněž namítala, že řízení zapříčinil či zavinil povinný, proto by to měl být on, kdo by měl nést povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadený výrok z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
11. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.
12. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatelky s uloženou povinností k zaplacení nákladů této fáze exekučního řízení, ani s přiznanou výší náhrady nákladů řízení v posuzované věci. Z pohledu Ústavního soudu napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahuje odůvodnění, které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí meritorně zabýval. Ústavní soud v předmětné věci neshledal stěžovatelkou dovozované prvky nepředvídatelnosti či snad svévole (srov. usnesení ze dne 6. června 2017 sp. zn. III. ÚS 1523/17, ze dne 11. července 2017 sp. zn. IV. ÚS 2582/16, ze dne 13. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 2453/17, ze dne 19. září 2017 sp. zn. III. ÚS 3075/16).
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu