ECLI:CZ:US:2019:1.US.1217.19.1
sp. zn. I. ÚS 1217/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Petra Foffa, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019 č. j. 21 Co 35/2019-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 12. 2018 č. j. 0 Nc 6277/2006-72, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí krajského soudu podal v souladu s poučením dovolání. O přípustnosti dovolání je přesvědčen, neboť předmětem jeho návrhu na částečné zastavení exekuce byla částka 90 134,38 Kč, jednalo se o pohledávku, kterou měl stěžovatel vůči svému dlužníkovi z pracovněprávního vztahu, a stěžovatel vystupoval ve vztahu k oprávněné společnosti jako spotřebitel. Ústavní stížnost podává z opatrnosti s ohledem na možnost, že jím podané dovolání může být odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti poukazuje na to, že se mu již stalo, že jeho dovolání, které podal podle poučení Krajského soudu Hradci Králové o jeho přípustnosti, bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 712/2019-74 odmítnuto pro nedostatečnou výši předmětu sporu (2 395 Kč s přísl.).
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by totiž mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Je přitom výhradně věcí Nejvyššího soudu, do jehož kompetence v této procesní situaci nemůže Ústavní soud nijak zasahovat, jakým způsobem dovolání stěžovatele posoudí.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal řádně podané dovolání nepřípustným), neboť by to zakládalo ústavně nepřijatelné odepření spravedlnosti. Deklaruje-li tedy nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne z jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 29/18, II. ÚS 154/19, IV. ÚS 3656/18, I. ÚS 3507/18 a další).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj