ECLI:CZ:US:2019:1.US.1267.19.1
sp. zn. I. ÚS 1267/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. 6 Tdo 1542/2018-27, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2018 č. j. 50 To 159/2018-385 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 1 T 82/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Namítá, že trestní soudy porušily zásadu vyplývající z §2 odst. 5 trestního řádu, když nezjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Uvádí, že soud prvního stupně vycházel v podstatě výhradně z výpovědi poškozené a jejího syna, přičemž upozorňuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi syna poškozené a trestním soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí.
Soud prvního stupně podle stěžovatelky též nesprávně vyhodnotil listinný důkaz v podobě smlouvy o kapitálovém zhodnocení. Za neprokázanou považuje zejména skutečnost, že měla s poškozenou sjednat vložení peněz poškozené na účet u České národní banky za účelem jejich zhodnocení. Podle názoru stěžovatelky v její věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů, přičemž soudy měly z důvodu nedostatečného objasnění skutkového stavu aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatelka dále namítá, že v jejím případě existovala okolnost vylučující protiprávnost v podobě svolení poškozeného ve smyslu §30 trestního zákoníku, neboť poškozená jí dala souhlas se zprostředkováním neomezeného nakládání s finanční částkou 275 000 Kč za účelem investování jakýmkoli způsobem. Trestní soudy podle jejího názory chybně neaplikovaly zásahu subsidiarity trestní represe. Stěžovatelka upozorňuje i na další skutková zjištění trestních soudů, která podle ní odporují provedeným důkazům. Má za to, že se odvolací soud nedostatečně zabýval jejími námitkami uvedenými v odvolání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, trestní soudy se námitkami stěžovatelky pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem došel k rozhodným skutkovým zjištěním v předmětné trestní věci. Stěžejní se v tomto směru jeví zejména závěr, že se poškozená se stěžovatelkou dohodla na tom, že finanční prostředky jí poskytnuté budou stěžovatelkou vloženy na účet u České národní banky za účelem jejich zhodnocení, přičemž použila mj. smyšlenou legendu opírající se o její příbuzenský vztah s bývalým českým politikem J. S. Jestliže nalézací soud tento závěr dovodil primárně na základě výpovědi poškozené a jejího syna (ale též na základě listinných důkazů), učinil tak s ohledem na to, že byla zpochybněna výpověď samotné stěžovatelky, v níž se objevily podstatné rozpory, které nebyla schopna věrohodně vysvětlit (blíže viz č. l. 5 napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město).
Ústavní soud ani v jiných směrech neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich trestní soudy dovodily. Z dokazování např. vyplynulo, že stěžovatelka převzaté finanční prostředky uložila na účet jedné ze společností, v nichž byla jednatelkou, a následně částku převedla na účet další společnosti, v níž působila jako jednatelka. Tyto částky užila podle svého vlastního vyjádření na běžné platby, mj. již v den, kdy od poškozené převzala finanční prostředky, převedla jejich část (konkrétně částku 80 000 Kč) na účet A. R. Stěžovatelka si tak musela být již v době učinění nabídky na zhodnocení finančních prostředků adresované poškozené vědoma, že takovému závazku nebude schopna dostát, o čemž svědčilo i následné vyplacení pouze tří částek odpovídajících sjednanému procentuálnímu zhodnocení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatelky. Jelikož bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka použila finanční prostředky poskytnuté poškozenou jiným způsobem, než bylo dohodnuto, nelze v žádném případě uvažovat o aplikaci okolnosti vylučující protiprávnost v podobě svolení poškozeného podle §30 trestního zákoníku. Námitku stěžovatelky, že v jejím případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, spolehlivě vyvrátil v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 8-9). Ústavní soud se s úvahami Nejvyššího soudu ztotožňuje a podotýká, že stěžovatelka nenabízí žádné konkrétní argumenty, které by je zpochybňovaly. Vady ve skutkových zjištěních, na které poukazuje, Ústavní soud nepovažuje za natolik významné, aby mohly ovlivnit výše uvedená zásadní skutková zjištění, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí. Žádné podstatné vady Ústavní soud neshledal ani v odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, který reagoval na námitky stěžovatelky a dostatečně se s nimi vypořádal. Jestliže tak činil primárně odkazem na zjištění, k nimž dospěl nalézací soud, není třeba tomuto postupu čehokoli vytýkat (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 31/12).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnily. Neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí. Konstatuje, že skutkový stav byl objasněn způsobem, který neponechával prostor k uplatnění zásady in dubio pro reo. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích ani v postupu trestních soudů neshledal žádné pochybení, které by mohlo odůvodňovat kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu