ECLI:CZ:US:2019:1.US.13.19.1
sp. zn. I. ÚS 13/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 - Žižkov, zastoupeného JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 20 C 13/2018 ze dne 1. 11. 2018 o vyloučení části žalobního nároku k samostatnému řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Naříkaným usnesením okresní soud vyloučil část žalobního nároku k samostatnému řízení. V té souvislosti Ústavní soud uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení, jímž byla část nároku uplatněného žalobou vyloučena k samostatnému řízení, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž by se řízení končilo a kterým by byly otázky v něm posuzované rozsouzeny. Vzhledem k tomu pak takové rozhodnutí ani není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (podobně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 729/06, II. ÚS 727/06, III. ÚS 556/08, IV. ÚS 310/16, III. ÚS 1509/17, III. ÚS 3646/17 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. ledna 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj