ECLI:CZ:US:2019:1.US.1344.18.1
sp. zn. I. ÚS 1344/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Bohumila Dostála, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 69 Co 392/2017-214 ze dne 8. 2. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2234/2018-247 ze dne 9. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2017 č. j. 19 C 395/2015-182, jímž nebylo vyhověno jeho žalobě, kterou se u civilních soudů domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 124 275 s příslušenstvím a stěžovatel byl zavázán k zaplacení nákladů řízení. Stěžovatel se dále domáhá zrušení i následně vydaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že škoda měla být stěžovateli způsobena nezletilým chodcem přecházejícím vozovku, kdy stěžovatel při snaze zabránit střetu spadl z kola a vážně se zranil. Nalézací ani odvolací soud žalobě nevyhověly, neboť na základě výsledků dokazování dospěly k závěru, že příčinou nehody byl způsob a rychlost jízdy stěžovatele v prostoru, kde se pohybovali chodci.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá rozpor závěrů znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Za dané situace proto nebylo možno posoudit skutkový stav s nekritickým odkazem na závěry znaleckého posudku. Dále namítá, že krajský soud vydal usnesení, kterým mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů a přiznal mu osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %, avšak v témže řízení při konečném rozhodování o nákladech řízení své vlastní usnesení nerespektoval. Nejvyššímu soudu vytýká přílišný formalismus, neboť nesprávně posoudil stěžovatelem vymezený dovolací důvod, kterým nebyly skutkové námitky, ale posouzení procesních předpisů upravujících hodnocení dokazování.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Zejména uvedly, že nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by dokazovaly, že se žalovaný při vstupu do vozovky a během pohybu ve vozovce choval způsobem porušujícím jemu danou zákonnou povinnost. Neměl jinou možnost přechodu přes vozovku, nevytvářel ve vozovce náhlou ani nepředpokladatelnou překážku, nemohl ovlivnit rychlost a trajektorii pohybu cyklisty a neměl ani účinnou možnost pádu cyklisty na vozovku zabránit. Stěžovatel naopak mohl s dostatečnou časovou rezervou na pohyb žalovaného ve vozovce přiměřeně situaci reagovat, neboť o přítomnosti chodců na vozovce s dostatečným časovým předstihem před pádem věděl, znal jejich směr přecházení a z pozice cyklisty bylo primárně zásadní snížení rychlosti s dostatečnou rezervou.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že soudy upřednostnily pouze závěry znaleckého posudku oproti jiným důkazům. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy se seznámily i s podklady vyplývajícími ze správního a policejního spisu, z nichž vycházel i soudní znalec, který byl v řízení podrobně vyslechnut a vyjádřil se i k námitkám předkládaným stěžovatelem. Soudy rovněž vycházely z výslechů účastníků nehody a svědka nehody. Veškeré důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž odvolací soud se vyjádřil i ke způsobu hodnocení závěrů znaleckého posudku. Oba soudy své závěry patřičně a přesvědčivě odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud nemá ani výhrady proti rozhodnutí o nákladech řízení. Skutečnost, že stěžovateli bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, není automaticky důvodem pro aplikaci tzv. moderačního práva podle ust. §150 o. s. ř. Aplikace tohoto ustanovení, coby výjimky z obecného pravidla, je především na úvaze samotného soudu, který k použití této diskreční pravomoci může mimořádně přistoupit v případech okolností hodných zvláštního zřetele, svůj postup musí pečlivě odůvodnit a důkladně ozřejmit výjimečnost skutečností, které jej k aplikaci tohoto ustanovení vedly. Pokud soud důvody pro aplikaci předmětného ustanovení naopak nespatřuje, nelze jej k takovému postupu nutit, když se nejedná o ustanovení, které by bylo nárokové povahy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1638/18). Závěr odvolacího soudu, který uvedl, že vychází ze všech okolností konkrétní věci a přihlédl k tomu, že žalovaným je osoba nezletilá, v řízení zastoupená advokátem, a proto nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby mu náklady vynaložené v souvislosti řízením nebyly přiznány, je zcela akceptovatelný.
Ústavní soud, který se seznámil s obsahem dovolání, nemá z ústavněprávního hlediska ani výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud, kterému výhradně přísluší posoudit přípustnost dovolání, své závěry ohledně nedostatečně vymezeného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu