ECLI:CZ:US:2019:1.US.1380.19.1
sp. zn. I. ÚS 1380/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská třída 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1263/2018-56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018 č. j. 67 To 43/2018-1641 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2017 č. j. 38 T 76/2016-1582, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byly napadené usnesení Městského soudu v Praze a napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušeny pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, přičemž poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k neodůvodněné změně skutkových zjištění ze strany soudu prvního stupně ve vztahu k důkazům, které tento soud v hlavním líčení po vrácení věci odvolacím soudem již znovu neprováděl. Soud prvého stupně v prvním a druhém rozsudku v dané věci vyjádřil skutkové závěry, které následně v rozsudku třetím zcela popřel, aniž by to jakkoli logicky odůvodnil, přičemž doplnění dokazování, které tomu předcházelo, nemohlo způsobit obrat ve vztahu k hodnocení důkazů již dříve provedených. Má tak za to, že v rámci rozhodovací činnosti soudu prvého stupně a soudu odvolacího došlo k přímému popření zásady volného hodnocení důkazů.
Tuto námitku upřesňuje s poukazem na to, že soud prvého stupně v prvních dvou rozsudcích konstatoval, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno spáchání stíhaného činu právě stěžovatelem. Odvolací soud však de facto zavázal soud prvého stupně k tomu, aby "přehodnotil" důkazy a uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže, takže ve třetím rozsudku soud prvého stupně dospěl k závěrům, které byly v ostrém rozporu s těmi, jež učinil za úplného důkazného stavu v prvním a druhém rozsudku. Stěžovatel cituje pasáž z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 67 To 217/2017, která podle jeho názoru obsahuje explicitní pokyn adresovaný soudu prvého stupně ke způsobu hodnocení důkazů a pokyn k vyslovení výroku o vině na základě jiného hodnocení skutkových zjištění. Svou argumentaci podporuje odkazem na nálezy sp. zn. III. ÚS 464/99, I. ÚS 2726/14 a I. ÚS 49/06.
Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Poukazuje na závěr soudu prvého stupně, že stěžovatel pravděpodobně někoho pověřil vystěhováním domácnosti poškozené, jakož i na to, že i odvolací soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 13. 9. 2017 připustil, že nebylo postaveno na jisto, jaké věci vystěhoval z bytu poškozené stěžovatel a jaké věci byly odcizeny jinými osobami. Podle stěžovatele je tedy sporný rozsah věcí, které mohl odcizit. Domnívá se proto, že nebylo možné jej uznat vinným trestným činem krádeže v jeho kvalifikované skutkové podstatě, aniž by došlo k porušení principu presumpce neviny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, seznámil se s vyžádaným trestním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 67 To 217/2017 dal nepřípustným způsobem pokyny nalézacímu soudu k tomu, jak hodnotit jednotlivé důkazy, a že jej tak zavázal, aby stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu krádeže. Městský soud v Praze v tomto rozhodnutí označil dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu (ze dne 10. 5. 2017) za nepřezkoumatelný, neboť jím došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a k porušení povinnosti soudu vyplývající z §125 odst. 1 trestního řádu, tj. povinnosti v odůvodnění rozsudku řádně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Nalézací soud podle Městského soudu v Praze pochybil tím, když se de facto omezil jen na konstatování, že nebylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil daného jednání, neboť jej nikdo neviděl věci z bytu vynášet či s nimi jinak nakládat. Městský soud v Praze vytkl soudu prvého stupně, že nehodnotil ani možný motiv jednání a způsob provedení, což vysvětlil tím, že v daném případě nešlo o prostou krádež, ale o faktické vyklizení bytu poškozené. Poukázal na některé další možné důkazy, jejichž provedení by mohlo přispět k objasnění věci, jakož i na některé důkazy již provedené, s nimiž se soud prvého stupně náležitě nevypořádal.
V obsahu citovaného rozsudku Městského soudu v Praze tedy Ústavní soud nespatřuje uložení pokynů nalézacímu soudu, jak má hodnotit provedené důkazy či jak má rozhodnout v otázce viny stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Šlo toliko o zcela opodstatněný pokyn, aby nalézací soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů a povinnost náležité odůvodnit své rozhodnutí, tedy aby toto své rozhodnutí adekvátním způsobem argumentačně podložil a vyhověl tak požadavkům vyplývajícím z §125 trestního řádu. V tomto směru se tedy Ústavní soud ztotožnil s tím, jak danou námitku stěžovatele vyhodnotil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 4-5). Závěry vyplývající z výše citovaných nálezů Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje, na nyní posuzovanou věc nelze vztahovat, a to vzhledem k podstatně odlišnému charakteru výtek a pokynů Městského soudu v Praze obsažených ve výše uvedeném rozsudku tohoto soudu.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele, že v jeho věci lze identifikovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Trestní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a racionálně odůvodnily svůj závěr, že byt poškozené vyklidil, tj. její věci odcizil, právě stěžovatel, a to případně za přispění jiných osob, tedy že věci stěžovatelky neodcizila (bez účasti stěžovatele) jiná osoba. Ústavní soud v tomto směru odkazuje jednak na odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (č. l. 13-14) a dále na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze (č. l. 7-10), přičemž nepovažuje za potřebné, aby k argumentaci soudů cokoli dalšího dodával.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnily. Neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí. Konstatuje, že skutkový stav byl objasněn způsobem, který neponechával prostor k uplatnění zásady in dubio pro reo. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích ani v postupu trestních soudů, který předcházel jejich vydání, neshledal žádné pochybení, které by mohlo odůvodňovat kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu