ECLI:CZ:US:2019:1.US.1384.19.1
sp. zn. I. ÚS 1384/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 584/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 4 To 23/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku skutkem, který je podrobně popsán ve výroku rozsudku. Za tento přečin a dále za sbíhající se zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, byl odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl u něj současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozené soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaném v jeho neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 To 23/2017-2893, tak, že k odvolání stěžovatele a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil celý napadený rozsudek a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Spáchaný skutek podrobně popsal ve výroku napadeného rozsudku. Stěžovatel byl odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených byla zamítnuta.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 584/2018, odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona, neboť skutek nevykazuje z hlediska ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Odvolací soud se posouzením společenské nebezpečnosti předmětného skutku dostatečně nezabýval, neboť společenskou nebezpečnost zkoumal jen zcela okrajově v části týkající se uložení trestu. Soud prvního stupně se přitom touto otázkou nijak nezabýval s ohledem na kvalifikaci skutku jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze svým postupem zcela rezignoval na objasnění tzv. materiální stránky trestného činu, která je též obligatorním znakem trestného činu a věnoval jí pouhé dva řádky v prvním odstavci na str. 41 napadeného rozhodnutí. Odborná literatura ve vztahu k této skutkové podstatě trestného činu uvádí, že charakteristickým rysem trestného činu úvěrového podvodu je okolnost, že základní skutková podstata trestného činu nevyžaduje, aby úvěrovým podvodem byla spáchána škoda. Právě tato okolnost byla považována za nedostatek právní úpravy, neboť se tím umožňuje trestní postih i takových jednání, které postrádají typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V takových případech bude trestní odpovědnost zvažována z hlediska, zda v konkrétním případě jde o jednání nebezpečné pro společnost v míře požadované pro trestní postih, což ovšem z hlediska právní jistoty nemusí být žádoucí. Je zde vyzdvižená naprostá nutnost analýzy materiální stránky trestného činu, neboť bez její analýzy nelze správně hmotněprávně kvalifikovat posuzované jednání. V tomto konkrétním posuzovaném případě jde o situaci, kdy toto jednání není pro společnost nebezpečné v takové míře, jak požaduje trestní zákon. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že škoda vzniknout nemohla, tedy nemohlo dojít k ohrožení ani porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a to již v době, kdy byla uzavírána předmětná smlouva. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že údajní poškození nikdy nepožadovali vrácení úvěru ani zaplacení smluvních úroků a že údajným poškozeným žádná škoda nevznikla.
6. Podle názoru stěžovatele nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť z provedených důkazů nelze dovodit, že by se u něj jednalo o úmyslné zavinění. V otázce naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona jsou proto závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jedná se přitom o trestný čin, u něhož trestní zákon vyžaduje úmyslné zavinění, které zjevně nebylo prokázáno.
7. Z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by stěžovatel skutečně věděl, že Projekt investičních příležitostí do společnosti X., zpracovaný společností McKinsey&Company, Inc. Czech Republic (dále jen "Projekt MKC") obsahoval nějaké hrubě zkreslené či nepravdivé údaje. Pokud jde o Projekt MKC, tak soudy postavily svůj závěr o vědomosti stěžovatele o údajně nepravdivých údajích v tomto dokumentu pouze na svědectví T. K. ze společnosti MKC. Tento svědek však vypověděl, že při tvorbě Projektu se nejvíce angažovali členové představenstva X., M. U. a R. K., tedy nikoli stěžovatel. K. při hlavním líčení výslovně potvrdil, že údaje v Projektu MKC pocházely zejména od K., který byl zodpovědný za výrobu. V řízení totiž nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že stěžovatel o údajně nepravdivých údajích věděl.
8. Stěžovatel současně poukazuje na údajně opomenutý důkaz výpovědí K., jehož provedení navrhoval. Tato výpověď přitom představovala zásadní důkaz, neboť to byl právě on, kdo podle K. předával vstupní údaje pro Projekt MKC. Výpověď svědka K. nebylo možné nahradit výpovědí svědka U., který nebyl odborníkem na oblast výroby, ani K., jehož výpověď byla v tomto ohledu zcela nedostatečná, neboť z ní vyplývá, že se stěžovatel zúčastnil nejvýše obecných debat o zaměření Projektu MKC. Výpověď K. proto byla zásadní pro zjištění, zda stěžovatel mohl vědět o případných nepravdivých či zkreslených údajích. Ze skutečnosti, že stěžovatel věděl o tom, že je projekt MKC zpracováván a z faktu, že byl členem představenstva společnosti X., není možné dovodit stěžovatelovu vědomost o údajně nepravdivých údajích.
9. Odvolací soud rovněž podle názoru stěžovatele zásadním způsobem pominul věrohodnost výpovědi svědka J. V. ml., který v plném rozsahu potvrdil obhajobu stěžovatele, když uvedl, že pro něj k poskytnutí úvěru nebyl rozhodující ani znalecký posudek Ing. Hůrky, ani Projekt MKC.
10. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
11. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy, a které v podstatě spočívaly v nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a se skutkovými závěry přijatými na jejich základě. Takové námitky však ve skutečnosti představují pouze skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací, za současného respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
13. Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy dostály shora uvedeným požadavkům stran důkazního postupu.
14. Soudy především dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, včetně existence objektivní stránky i subjektivní stránky skutkové podstaty ve formě zavinění, spočívající v případě trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 trestního zákona v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popřípadě v zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy (v tomto ohledu se znění skutkové podstaty shoduje se zněním ustanovení §211 odst. 1 trestního zákoníku). V tomto směru Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která se uvedenými námitkami stěžovatele zabývala a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádala.
15. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek. K námitce nedostatečného vyhodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost ve smyslu trestního zákona odvolacím soudem se podrobně vyjadřoval Nejvyšší soud (bod 32 usnesení), který poukázal na úvahy odvolacího soudu v části odůvodnění výroku o trestu. Doplnil, že s ohledem na fakt, že se jednalo o poskytnutí úvěru v řádech desítek milionů korun a způsob provedení skutku stěžovatelem, je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pro trestněprávní kvalifikaci naplněn. K odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, podle něhož by měl soud při úvahách o trestněprávním postihu zvažovat i fakt, zda byl úvěr reálně splácen a odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry, lze dodat, že v posuzované věci se nejedná o spotřebitelský úvěr a škoda nevznikla v důsledku realizace zajišťovacích institutů nesplácených půjček.
16. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkaz výslechem svědka K., který měl potvrdit jeho obhajobu. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazů je možné ze tří důvodů. Prvním je argument soudu, že skutečnost, ke které se důkaz vztahuje, nemá s předmětem řízení relevantní souvislost. Dále jde o argument, dle kterého důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost. Posledním případem je pak takový, kdy jde o důkaz nadbytečný a tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena nebo vyvrácena na základě jiného dostačujícího důkazu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), usnesení sp. zn. III. ÚS 2021/15 ze dne 24. 9. 2015]. V projednávaném případě však o opomenutý důkaz nejde. Neakceptování návrhu na doplnění dokazování svědeckou výpovědí je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patřičně a pečlivě odůvodněno (č. l. 23 a 24), s tím, že soud tento důkaz seznal jako nadbytečný. Odvolací soud se zabýval i zhodnocením výpovědi svědka V. ml., kterou v kontextu ostatních výpovědí vyhodnotil jako osamocenou a nevěrohodnou. Dodal, že k právní kvalifikaci trestným činem úvěrového podvodu by dostačovala i skutečnost doložení nepravdivé ceny pozemků ve výlučném vlastnictví stěžovatele (č. l. 33 rozsudku).
17. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu