ECLI:CZ:US:2019:1.US.1391.19.1
sp. zn. I. ÚS 1391/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) Dušana Vaňka a b) Stanislava Vaňka, obou zastoupených Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 22 Cdo 4604/2018-251 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2018 č. j. 56 Co 436/2017-199, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Sabine Vrbanjacové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 4. 2019, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelé i vedlejší účastnice jsou vlastníky několika pozemků v katastrálním území a obci V.; každý z pozemků je ve výlučném vlastnictví některého z vlastníků. Uvedené pozemky spolu navzájem buď přímo sousedí, nebo se nacházejí v těsné blízkosti. Mezi těmito pozemky se nacházel pozemek p. č. X1 o výměře 229m2, zapsaný na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever (dále jen "předmětný pozemek"), který byl jako jediný ve spoluvlastnictví zmíněných vlastníků a původně měl sloužit jako přístupová cesta k ostatním uvedeným pozemkům. Podíl každého ze stěžovatelů činil 3/10, podíl vedlejší účastnice 2/5.
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2017 č. j. 3 C 302/2014-142 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice k předmětnému pozemku (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto, že vlastníky předmětného pozemku se stávají na základě geometrického plánu Ing. Jany Pekarské č. 2058-1/2017, který je přílohou tohoto rozsudku, účastníci v následujícím rozsahu: vedlejší účastnice se stane výlučným vlastníkem pozemku p. č. X3 o výměře 92m2 a stěžovatelé se stanou spoluvlastníky odděleného pozemku p. č. X1 o výměře 138 m2, a to každý podílem jedné poloviny (výrok II.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. O rozdělení pozemku rozhodl okresní soud podle §1143 a §1144 odst. 1 občanského zákoníku. Vzal v úvahu existenci dlouhodobých sporů mezi účastníky řízení, respektive jejich právními předchůdci, v jejichž důsledku stěžovatelé nemohli využívat předmětný pozemek jako přístupovou cestu a byli nuceni nechat si zbudovat vjezd přes pozemek jednoho z nich. Za účelem spravedlivého uspořádání spoluvlastnických vztahů okresní soud upřednostnil reálné rozdělení věci umožňující vybudování dvou samostatných přístupových komunikací. Podkladem byl geometrický plán vyhotovený soudem ustanovenou znalkyní. K jeho vyhotovení došlo na základě zadání soudu s tím, že rozdělení pozemku mělo zajišťovat stěžovatelům i vedlejší účastnici vjezd ze silnice na jednotlivé pozemky. Šířka pozemku při napojení komunikace na silnici měla činit 3,5 m pro vedlejší účastnici a 2,5 m pro stěžovatele. Rozdělení pozemků podle geometrického plánu bylo odsouhlaseno příslušným stavebním úřadem. Jak dodal okresní soud, zvolené řešení respektuje velikost spoluvlastnických podílu a zajišťuje vedlejší účastnici přístup na její pozemky s možností uložení sítí technické infrastruktury do přístupové komunikace. Stěžovatelům zase zajišťuje přístup na jejich pozemky autem po původně uvažované přístupové komunikaci, pokud k ní připojí 1 m šíře ze sousedícího pozemku p. č. X4, který je ve vlastnictví jednoho z nich.
5. K odvolání vedlejší účastnice rozhodoval ve věci jako soud odvolací Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 č. j. 56 Co 436/2017-199 potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku (výrok I.). Současně však změnil jeho výrok II. tak, že na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného společností PKDD Geo, s.r.o., číslo plánu 1755-59/2013, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, se přikazuje do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice nově vzniklý pozemek p. č. X5 o výměře 92 m2 a do spoluvlastnictví stěžovatelů každému jednou ideální polovinou pozemek p. č. X1 o výměře 137 m2 (výrok II.). Povinnost nahradit náklady řízení nebyla uložena žádnému z účastníků řízení (výrok III.).
6. Krajský soud rozhodl o odlišném způsobu reálného dělení pozemku, přičemž se ztotožnil s návrhem vedlejší účastnice. V tomto ohledu dbal o to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Současně se svým rozhodnutím snažil vyhnout založení stavu, který by znemožnil vedlejší účastnici stavbu domu na pozemku v jejím vlastnictví pro nemožnost napojení tohoto domu na veřejnou komunikaci z důvodu nesplnění podmínky, aby celková šíře vozovky byla alespoň 4 m (okresním soudem zvolená varianta předpokládala šíři 3,5 m). Krajský soud tak učinil za situace, kdy stěžovatelé mají zajištěn přístup ke svým nemovitostem stávajícím napojením na veřejnou komunikaci. Takovýmto rozdělením pozemku zároveň nemusí dojít ke zmaření záměru stěžovatelů zřídit přístup k jejich nemovitostem částečným využitím přikázaného pozemku s připojením chybějící části co do šíře tohoto pozemku z pozemku p. č. X4. Protože reálným rozdělením pozemku podle návrhu vedlejší účastnice se stranám sporu dostalo části pozemku o výměře podle spoluvlastnických podílů, nepřipadá v úvahu vyrovnání v penězích.
7. Dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 4604/2018-251 jako nepřípustné. Stěžovatelé jím měli brojit proti konkrétnostem způsobu vypořádání, v této souvislosti však nevymezili žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž základě by bylo možné usuzovat splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé namítají porušení zásady dvojinstančnosti. Podle jejich názoru bylo při takto zásadní změně rozhodnutí okresního soudu namístě vrátit věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, který zvolil krajský soud, měl oba stěžovatele vážně poškodit a nepřiměřeně zasáhnout do jejich vlastnického práva. Jejich pozemky, na nichž se již 15 let nachází dvojdům, jsou oploceny a za plotem jsou vzrostlé túje, tvořící přirozenou hranici pozemků. Při aktuálním způsobu vypořádání bude muset stěžovatel b) ještě více ustoupit s hranicí pozemku, neboť v případě vybudování plotu mezi pozemky p. č. X1 a p. č. X5 vznikne stěžovatelům průjezd široký necelé 2 m a bude jim tedy znemožněno vjíždět na jejich pozemky možná i běžným autem. V případě stěžovatele a) byl úplně eliminován příjezd na jeho pozemek. Naopak pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice nejsou stále oploceny a nenachází se zde ani žádné stavby, jsou zarostlé vegetací. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že provedeným způsobem vypořádání byla vedlejší účastnice zvýhodněna na jejich úkor. Na základě rozsudku krajského soudu má totiž příjezdovou cestu širokou 4 m a nemusí posouvat vlastnickou hranici za účelem zajištění příjezdu. Její pozemek se naopak ještě o 1 m rozšíří. Obecné soudy měly podle stěžovatelů postupovat a vycházet z výše popsané současné situace a neměly zohledňovat jakési konfabulace do budoucna.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 302/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jejich ochrana je tak jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance a jeho případný zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem rozdělení předmětného pozemku podle §1143 a §1144 odst. 1 občanského zákoníku, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu. Podle jejich názoru představuje varianta rozdělení pozemku, k níž se přiklonil krajský soud, tedy že šířka pozemku při napojení komunikace na silnici bude činit 4 m pro vedlejší účastnici, a nikoli 3,5 m, nepřípustný zásah do vlastnického práva stěžovatelů. Ústavní soud v rámci svého ústavněprávního posouzení těmto námitkám nicméně nemohl přisvědčit. Zvolené řešení mělo základ v provedených důkazech a ve skutkových zjištěních učiněných na jejich základě. Samotný závěr o vhodnosti zvoleného způsobu rozdělení pozemků byl náležitě odůvodněn, a to při zohlednění zájmů všech účastníků řízení. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout svévoli ani jiné vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Pakliže stěžovatelé namítají porušení zásady dvojinstančnosti řízení, tato námitka nemůže obstát, neboť z ústavního pořádku nelze nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387) nebo usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19; všechna tato usnesení jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lze proto shrnout, že základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jejich vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny napadenými rozhodnutími nebyla porušena.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu