ECLI:CZ:US:2019:1.US.1534.19.1
sp. zn. I. ÚS 1534/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti T. F., zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 17/2019-542 ze dne 28. února 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) E. N., zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 19, se sídlem Semilská 43/1, Praha 9, a 2) M. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ve věci rodičovské péče o nezletilou dceru. Rozhodnutím Městského soudu v Praze měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatelka je matkou dítěte. S otcem vychovávala nezletilou ve společné domácnosti do srpna roku 2015, kdy otec domácnost opustil. Otec o nezletilou osobně pečuje již od jejího narození, a to i v době nemoci, a stýká se s ní i po svém odchodu ze společné domácnosti. Na sklonku roku 2015 vznikly mezi rodiči komunikační problémy ohledně předávání nezletilé, které vyvrcholily žádostí stěžovatelky o úpravu styku otce s nezletilou. S účinností od září 2017 fungovala péče rodičů podle předběžného opatření s frekvencí předávání, která reflektuje dohodu obou rodičů (matce byla uložena povinnost přenechat nezletilou otci v každém lichém kalendářním týdnu od středy do pátku od 13 hodin do 8 hodin a v každém sudém od čtvrtka do pondělí rovněž od 13 hodin do 8 hodin). K předávání docházelo v předškolním zařízení, v jehož blízkosti rodiče bydlí. Oba rodiče jeví o dítě trvalý zájem a dívka má k oběma z nich pozitivní vztah, přičemž projevila zájem trávit více času s matkou.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), jakožto odvolací soud, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") a svěřil nezletilé dítě do střídavé péče obou rodičů. Městský soud tak přistoupil ke změně prvostupňového rozsudku v rozsahu stanovení výživného, a především pak ve stanovení péče střídavé (asymetrické) na místo výlučné péče matky s širokou úpravou styku s otcem. Pro výsledek řízení před obecnými soudy je podstatné, že čas, který má nezletilá trávit s každým ze svých rodičů, byl oběma stupni soudů určen zcela totožně.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a porušily její ústavně zaručená práva. Městský soud se podle stěžovatelky vůbec nevypořádal s důkazy, které v celém rozsahu od obvodního soudu převzal, a ani na ně v odůvodnění řádně neodkázal. Tím založil nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ale i jeho protiústavnost. Městský soud žádným způsobem nehodnotil znalecký posudek například ve vztahu k osobnostním charakteristikám otce a nevěnoval se ani přání dcery trávit více času s matkou. Závěry tohoto posudku jsou pak v přímém rozporu se závěrem o vhodnosti střídavé péče. Městský soud neuvedl, z jakého důkazu dovozuje, že péče obou rodičů je řádná, z jakého důkazu vyplývá, že nevyšlo najevo žádné otcovo selhání při péči o nezletilou a že nezletilá bude dodržovat pravidelný režim. To je podstatné obzvláště s ohledem na to, že nezletilá dcera nastoupí do první třídy a otec dle posudku brojí proti autoritám, dvakrát nedokončil střední školu a podobně. Právní závěry městského soudu jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
5. Městský soud podle stěžovatelky nepřípustně položil rovnítko mezi výlučnou péčí matky s rozšířeným stykem otce, založenou rozsudkem obvodního soudu, a jím založenou střídavou péčí, jejíž rozsah je identický s prvostupňovým soudním rozhodnutím. Takový postup zdůvodnil tím, že v poměrech matky a nezletilé tím nedochází k žádné změně. V rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018, a sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, tak městský soud upřednostněním střídavé péče zcela opomněl zohlednit nejlepší zájem nezletilé a nepřípustně zasáhl do práva stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku městského soudu.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče svěřeno nebylo, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
12. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Také podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, bod 67]. Právě zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je přitom základním kamenem rozhodování o svěření dítěte do péče, byť je třeba zvažovat i jiné oprávněné zájmy.
13. Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)].
14. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul například ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů."
15. Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018).
16. Lze tedy shrnout, že přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
17. Stěžovatelčina námitka, že tak městský soud neučinil, neboť svůj závěr o svěření dítěte do střídavé péče nezdůvodnil dostatečně a přesvědčivě, je lichá. Městský soud jednotlivé důkazy nejprve rozsáhle rekapituloval, posléze shrnul dílčí závěry ohledně skutkových zjištění, a z nich učinil právní závěry logickým, koherentním, a tedy i plně přezkoumatelným způsobem. Uvedl mimo jiné to, že z žádného z provedených a v odůvodnění rekapitulovaných důkazů neplyne, že by otec kdy selhal při výchově nezletilé dcery. Ta má k oběma z rodičů pozitivní vztah a projevila zájem trávit více času s matkou. S ohledem na to, že otec nezletilé doposud zvládal o nezletilou pečovat a jeví o ni trvalý zájem, stanovil odvolací soud na místo svěření nezletilé do výlučné péče matky asymetrickou střídavou péči, která více reflektuje nejlepší zájem dítěte a současně i práva obou rodičů.
18. Městský soud napadeným rozhodnutím nijak nezasáhl do doby, kterou nezletilá tráví s každým z rodičů. Naopak určil stejný interval návštěv, jako předtím stanovil obvodní soud v rámci svého rozhodnutí o výlučné péči matky s širokým stykem s druhým rodičem. Výsledkem obou rozhodnutí obecních soudů tak byla situace, kdy matka pečuje o nezletilou dceru 60 % jejího času a otec pak 40 % jejího času. I v tomto ohledu je tak námitka stěžovatelky, že soud dostatečně nezohlednil přání nezletilé dcery trávit více času s matkou, nežli s otcem, mylná a představuje spíše pouhou polemiku s rozhodnutím městského soudu. Stejně tak je tomu v případě přesvědčení stěžovatelky, že svobodomyslná povaha otce nebo jeho vztah ke školskému systému, jak je zachytil namítaný znalecký posudek, již nyní přerůstá v nezvládnutí výchovy dcery v budoucnu. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
19. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na rodinný život a péči o dítě či že by napadené rozhodnutí jakkoliv odporovalo nejlepšímu zájmu nezletilé dcery. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
20. Rozhodnutí přezkoumávané Ústavním soudem upravuje péči o nezletilou v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilou není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé, pak může péči o ni v budoucnu upravit také jinak.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím městského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky či jejího nezletilého dítěte. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu