ECLI:CZ:US:2019:1.US.1611.18.1
sp. zn. I. ÚS 1611/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti AB - CREDIT a. s., se sídlem Opletalova 1603/57, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Eliášova 266/3, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3120/2017-339 ze dne 27. 2. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 353/2014-317 ze dne 7. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 257/1998, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (původně Investiční a Poštovní banka, a.s.) se na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 000 000 Kč s 17% úrokem z prodlení od 10. 9. 1996 do zaplacení z titulu splnění ručitelského závazku. Žalobě nejprve Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Cm 257/1998-166 ze dne 20. 9. 2013 vyhověl. K odvolání žalovaného však Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozhodnutí městského soudu a žalobu v celém rozsahu zamítl. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že klíčovou byla v dané věci otázka, zda hlavní dlužník může namítnout promlčení pohledávky přihlášené do konkursního řízení po dobu, kdy konkursní řízení běží, a z tohoto důvodu tak může namítnout promlčení i ručitel. V té spojitosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud k této otázce nedostatečně, ba rozporuplně odůvodnil své rozhodnutí, když z některých svých citovaných rozhodnutí vytrhl jejich část bez kontextu jimi řešeného případu, zatímco současně zcela pominul některé své další judikáty pro řešení rozhodné otázky. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost představuje polemiku s obecnými soudy, zejména Nejvyšším soudem, ohledně správného posouzení výše nastíněné právní otázky. Sjednocování či "tříbení" judikatury však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ze strany soudů žádný exces či jinou zjevnou nespravedlnost nezjistil. Stěžovatelkou tvrzenou nedostatečnost odůvodnění nelze dle názoru Ústavního soudu Nejvyššímu soudu vytknout již proto, že stěžovatelka je schopna dostatečně podrobně reagovat na výklad, který dovolací soud v napadeném usnesení zaujal. Nejvyšší soud právní otázku nastolenou v dovolání stěžovatelkou zodpověděl, a to (mimo jiné) tak, že přihláška pohledávky věřitele v konkurzu vedeném na majetek dlužníka nemá vliv na konec (tedy běh) promlčecí doby dle §408 někdejšího obchodního zákoníku s odkazem na svůj judikát ve věci sp. zn. 20 Cdo 1744/2009. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že v důsledku probíhajícího soudního řízení vedeného proti ručiteli má tento v rámci své procesní obrany právo namítnout promlčení pohledávky odpovídající jeho ručitelskému závazku (§306 odst. 2 obchodního zákoníku) s tím, že výkon tohoto jeho práva není nijak podmíněn. Jedná se totiž o řízení vedené proti jiné osobě a k vymožení jiného nároku, než je tomu v případě ("hlavního") dlužníka, ručitel tak omezen v možnosti vznést námitku promlčení takto zajištěné pohledávky za dané situace není. Tento závěr plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 ze dne 15. 12. 2011. Proti tomuto konkrétnímu závěru (tj. odlišnostem v řízení vedeném proti dlužníkovi a řízení vedeném proti ručiteli) stěžovatelka nic bližšího nenamítla. Ústavnímu soudu se výklad dovolacího soudu jeví ve světle jeho judikatury konzistentním. Ústavní soud nepřehlédl, že uvedený právní názor přisuzuje ručiteli možnost obrany, kterou by dlužník neměl v řízení vedeném proti němu samotnému. Na druhou stranu je zde nutno přihlédnout k akcesorické povaze ručitelského závazku, v jejímž rámci se možnost ručitele uplatnit za těchto okolností námitku (vůči dlužníku) promlčené pohledávky nejeví zjevně nepřiměřenou, takovou, která by zakládala hrubý nepoměr nepřípustně poškozující věřitele.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Závěrem Ústavní soud uvádí, že si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. To však stěžovatelce k replice nezasílal již proto, že na něm své rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti nijak nezaložil, když vyšel jen z argumentace napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu