ECLI:CZ:US:2019:1.US.1630.19.1
sp. zn. I. ÚS 1630/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jozefa Kovalčíka, advokáta se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019 č. j. 14 Cmo 390/2018-44 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 č. j. 71 Cm 55/2008-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Městský soud v Praze napadeným usnesením v právní věci stěžovatele, likvidátora obchodní společnosti UNITED RESOURCES, s. r. o., v likvidaci, v řízení o schválení jeho odměny a náhrady hotových výdajů, stěžovateli přiznal odměnu ve výši 5 000 Kč (výrok I.), dále náhradu hotových výdajů spojených s likvidací ve výši 4 057,60 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen vrátit českému státu částku ve výši 2 942,40 Kč. Stěžovatel žádal v řízení před Městským soudem v Praze o přiznání odměny ve výši 20 000 Kč a přiznání nákladů likvidace ve výši 4 457 Kč. Městský soud stěžovateli předmětné částky přiznal podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "vyhláška č. 479/2000 Sb."). Soud poukázal na to, že nebylo možno aplikovat ustanovení §2 a §3 vyhlášky č. 479/2000 Sb., neboť stěžovatel ve společnosti nezjistil žádný likvidační majetek, ale kvůli množství provedených úkonů a s přihlédnutím k náročnosti prováděné likvidace společnosti přiznal soud stěžovateli podle §4 odst. 2 vyhlášky č. 479/2000 Sb. zvýšenou odměnu ve výši 5 000 Kč.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Použití vyhlášky č. 479/2000 Sb. (a nikoli stěžovatelem připomínaného ustanovení §7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), shledal správným, neboť likvidace nařízená do konce roku 2013 se má dokončit podle původních předpisů. Městský soud stěžovatelovi přiznal odměnu v nejvyšší možné výši, když přiznání vyšší odměny by nemělo oporu v právní úpravě dopadající na projednávanou věc. Odvolací soud uzavřel, že za správnou považuje také přiznanou náhradu hotových výdajů a s tím související povinnost stěžovatele vrátit nevyčerpanou část poskytnuté zálohy na tyto náklady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul dosavadní procesní vývoj a má za nesprávný závěr civilních soudů, že stanovení odměny likvidátora za jeho činnost v řízení o zrušení společnosti s likvidací zahájených před 1. 1. 2014, ale pravomocně neukončených k tomuto datu posuzuje podle vyhlášky č. 479/2000 Sb. Podle stěžovatele je tento závěr nepodloženě rozšiřující.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud připomíná, že již v minulosti konstatoval, že Listina se o odměně likvidátora a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňuje a záruka čl. 28 Listiny na činnost likvidátora nedopadá; takové právo má tedy pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nejde ani o nucené práce, protože likvidátor svou činnost vykonává v rámci svobodně zvoleného povolání, za které mu náleží odměna i náhrada hotových výdajů, v tomto případě hrazená státem (usnesení sp. zn. II. ÚS 226/05 a III. ÚS 966/12). Jde-li pak o práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, lze stručně říci, že oba soudy svá rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlily, a to včetně důvodů pro aplikaci vyhlášky č. 479/2000 Sb. Ostatně podle §11 vyhlášky č. 479/2000 Sb. se tato mimo jiné vztahuje na odměnu a hotové výdaje likvidátora jmenovaného soudem ode dne nabytí její účinnosti. Ústavní soud konečně připomíná také další obdobná rozhodnutí týkající se odměny likvidátora a na této judikatuře nemá důvodu cokoli měnit (srov. sp. zn. IV. ÚS 3580/10, I. ÚS 256/19).
Nadto jde v daném případě o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele o vhodnosti a přiléhavosti její argumentace. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost představuje toliko polemiku stěžovatele se závěry obou soudů, která podle názoru Ústavního soudu postrádá ústavněprávní relevanci.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu