ECLI:CZ:US:2019:1.US.1723.19.1
sp. zn. I. ÚS 1723/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Šumavská 1048/21, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 1 KZN 393/2016, takto:
Ústavní stížnost návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Usnesením pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 Pátrání České Budějovice (dále jen "celní orgán") ze dne 1. 3. 2019 č. j. 1406-32/2019-900000-752.3 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení počítačové techniky a jiné elektroniky zajištěné při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud "inicioval změnu příslušných ustanovení trestního řádu týkajících se prověřování podezřelých s tím, že trestní řád stanoví maximální délku pro trvání prověřování podezření ze spáchání trestného činu, tedy statut podezřelého a zadržování věcí a finančních prostředků, aniž by orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání proti konkrétní osobě". Stěžovatel rovněž podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Namítá, že napadené usnesení bylo vydáno v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno před více než dvěma lety a osmi měsíci, přičemž doposud nebyla obviněna žádná osoba a stěžovatel je tedy dva roky osobou podezřelou. Má za to, že v odůvodnění napadeného usnesení chybí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, a důkazy, o něž se skutková zjištění opírají. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1849/17, který lze podle jeho názoru per analogiam aplikovat i na jeho případ. Uvádí, že po téměř třech letech prověřování nelze odkazovat na pouhou pravděpodobnost, že byl určitý majetek nabyt za výnosy z trestné činnosti. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství (dále jen "státní zástupkyně") podle něj neuvedla jediný důkaz, že danými předměty byla páchána trestná činnost nebo že byly využívány k páchání trestné činnosti. Stěžovatel dále brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení v celém dosavadním průběhu trestního řízení a považuje jej za nezákonný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 či III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost přísluší především orgánům činným v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu proto může být uplatněna teprve tehdy, byly-li v řízení před orgány činnými v trestním řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry těchto orgánů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Z uvedeného vyplývá, že odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1849/17 je v dané věci nepřípadný. Tento nález se totiž týkal případu, kdy soud vyslovil zabrání věci podle §102 trestního zákoníku, přičemž uložení ochranného opatření zabrání věci má za následek ztrátu vlastnického práva, neboť zabraná věc připadá státu (srov. §104 odst. 1 trestního zákoníku). Zajištění věcí provedené na základě §79 a násl. trestního řádu má tedy zcela jiný účel, zvláště když se jedná o zajištění věcí pro důkazní účely.
Stěžovatel navíc zřejmě přehlíží, že počítačová technika a jiná technika, o jejíž vrácení žádal, je zajištěna právě pro důkazní účely vedeného trestního řízení. Takovému zajištění podléhá podle §78 a §79 trestního řádu věc, která může sloužit pro důkazní účely, nemusí se tedy jednat o výnos z trestné činnosti ani o věci, které byly ke spáchání trestného činu použity. Námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí neobsahuje jediný důkaz, že danými předměty byla páchána trestná činnost nebo že byly využívány k páchání trestné činnosti, popř. že jde o výnos z trestné činnosti, je proto zcela irelevantní.
Státní zástupkyně v napadeném usnesení dostatečně přesně charakterizovala daňovou trestnou činnost, jíž se týká prováděné prověřování. Z této charakteristiky je zcela zřejmé, že ze zajištěné počítačové techniky a další elektroniky náležející stěžovateli mohou být získány důležité informace potřebné pro objasnění prověřované trestné činnosti. Ústavní soud proto nemá pochybnosti, že dané věci byly zajištěny v souladu se zákonem předpokládaným účelem, tj. pro účely dokazování.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že prověřování předmětné trestné činnosti trvá již dva roky a osm měsíců, a brojí proti tomu, aby byl tak dlouhou dobu omezován na svých vlastnických právech, Ústavní soud odkazuje na č. l. 2 napadeného usnesení, kde státní zástupkyně dostatečně přesně vysvětlila úkony, které jsou aktuálně ve vztahu k zajištěným věcem prováděny, jakož i důvody dalšího trvání zajištění těchto věcí. Ústavní soud nemá, co by tomuto vysvětlení vytknul, zvláště když stěžovatel v tomto směru neuvádí žádné konkrétní námitky. Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná, že trestná činnost prověřovaná v předmětném trestním řízení měla spočívat ve vytvoření podvodného řetězce firem sestavených za účelem vylákání daňové výhody na DPH, tedy nepochybně patří do kategorie sofistikované kriminality, jejíž objasnění je obzvláště složité.
Námitky stěžovatele vůči postupu orgánů činných v trestním řízení v celém dosavadním průběhu trestního řízení, který považuje za nezákonný, jsou uváděny jen velmi obecně a bez bližší konkretizace. Ústavní soud proto pouze uvádí, že stěžovatel může tyto námitky uplatňovat zákonem předpokládaným způsobem, zejména v podobě žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a trestního řádu a v podobě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud konečně uvádí, že ani z Ústavy, ani ze zákona o Ústavním soudu nevyplývá kompetence Ústavního soudu iniciovat změnu zákona či jiného právního předpisu ve smyslu jeho doplnění, jak požaduje stěžovatel. Ústavní soud proto tento návrh musel posoudit jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu