ECLI:CZ:US:2019:1.US.1818.19.1
sp. zn. I. ÚS 1818/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Čeňka Absolona, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 30a/404, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. 23 Cdo 637/2017-251 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 28 Co 126/2016-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované společnosti Telfin, a.s. (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem), změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. září 2015 č.j. 65 C 67/2013-98 tak, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR ze dne 8. listopadu 2012 zn. Rsp. 199/09 se zamítá.
2. V ústavní stížnosti k tomu stěžovatel zejména uvedl, že uzavřel s vedlejší účastnicí řízení dne 11. 3. 2004 smlouvu, na základě které vyvíjel činnost k prodeji obchodního podílu Petra Kršáka ve společnost CET 21, s. r. o. na společnost CME Media Enterprises. Přestože k prodeji došlo, odměna 9 500 000 Kč slíbená stěžovateli v dané smlouvě, vyplacena nebyla. Stěžovatel tak byl nucen obrátit se na rozhodčí soud, jenž dne 8. listopadu 2012 jeho žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi řízení zamítl. Obecné soudy poté rozhodly tak, jak výše uvedeno. Stěžovatel polemizuje se závěry odvolacího a dovolacího soudu, přičemž především tvrdí, že rozhodčí soud opomenul provést určité důkazní návrhy, které by měly podle stěžovatele vliv na výsledek řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 148/97 nebo sp.zn. III. ÚS 117/2000)
4. K podstatě věci uvedl odvolací soud, že v posuzovaném rozhodčím řízení byla žalobci poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodci projednat, měl rovněž dostatečnou možnost k uplatnění svých procesních práv včetně práva navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, a žalobce také uvedených možností využil, když rozhodčímu soudu předložil navržené listinné důkazy a zajistil výslech některých z jím navržených svědků. Jeho skutkovou a právní argumentaci vzal rozhodčí soud v potaz a v průběhu řízení řádně a včas oba účastníky řízení seznámil s argumentací druhé strany. Rozhodčí soud svým postupem v řízení rozhodně nedostal účastníky do nerovného postavení, nebyli vyloučeni z projednání věci a rozhodně nedošlo ke snížení úrovně jejich ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení. Také Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl přitom zejména, že v projednávané věci byla oběma účastníkům opakovaně dána možnost vyjádřit se ve věci samé, stejně jako vyjádřit se k argumentaci protistrany, čehož využili, měli možnost navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení i se vyjádřit k navrženým a provedeným důkazům; ze spisu nevyplývá, že by bylo účastníkům bráněno některé z navržených důkazů provést a oba účastníci měli dostatek času k přípravě svého závěrečného návrhu a vyjádření. Na těchto závěrech není nic neústavního. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry podrobně přezkoumávat. Pro úplnost nutno doplnit, že stěžovatelův odkaz v odůvodnění ústavní stížnosti na "rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 174/02" je nepřípadný, jelikož toto usnesení nehovoří o tom, že "výsledkem rozhodčího řízení nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám rozhodčího řízení dostalo v civilním řízení", jak mylně uvádí stěžovatel.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu