ECLI:CZ:US:2019:1.US.1838.19.1
sp. zn. I. ÚS 1838/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AC TRANS s.r.o., se sídlem Záhlinice 12, Hulín, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 23 Cdo 3997/2018-127, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018 č. j. 39 Co 404/2017-92 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 8. 2017 č. j. 10 C 125/2016-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 7, ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalovanému LOSL s.r.o. (dále jen "žalovaný") o zrušení rozhodčího nálezu, napadeným usnesením rozhodl, že není příslušný k projednání a rozhodnutí této věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Uvedl, že se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při IAL SE se sídlem Obchodní 39, Bratislava, Slovenská republika, který byl vydán v Bratislavě dne 14. 3. 2016 č. j. Rc 46/2014-10 (dále jen "rozhodčí nález"). Místem konání rozhodčího řízení byla rozhodčím soudem v usnesení ze dne 6. 11. 2014 č. j. Rc 46/2014-04 určena Bratislava, ústní jednání bylo nařízeno na adrese Jablonského 640/2, Praha 7. Soud dovodil, že vydaný rozhodčí nález není tuzemským rozhodčím nálezem a není tak dána pravomoc českých soudů pro řízení o jeho zrušení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), přičemž to, že se ústní jednání v rámci předmětného rozhodčího řízení konalo v Praze, není významné (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1034/2012).
Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil (výrok I.), ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud stran sporné otázky, zda je rozhodnutí o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu v pravomoci českého soudu, setrval na závěrech soudu prvního stupně. V prvé řadě zdůraznil, že rozhodčí řízení představuje řešení sporů podle pravidel ovládaných zásadně smluvní autonomií jeho stran, když současně §17 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení umožňuje stranám, aby si místo konání řízení ujednaly. Teprve v případě, že si strany domicil rozhodčího řízení nesjednají, ponechává se jeho (autoritativní) určení na rozhodcích. Připomněl, že uvedené zabraňuje tomu, aby v konkrétní věci byl domicil vykládán podle materiálních kritérií, tj. podle místa konání jednání, výslechu svědků či místa odkud byla vypravena ta která procesní písemnost; ve svém důsledku tento postup může znamenat, že místo konání rozhodčího řízení je oproti skutečnosti spíše fiktivní kategorií. Tento - ať již skutečný, nebo fiktivní - domicil však mají především určit strany. Pokud tak neučiní, nezbude jim, než se podvolit určení, o němž autoritativně rozhodnou rozhodci, jakkoli jsou povinni při takovém způsobu určení šetřit oprávněné zájmy stran. Odvolací soud má za to, že v souzené věci byla právě popsaná situace naplněna, když z rozhodčí doložky ujednané mezi účastníky v kupní smlouvě ze dne 13. 11. 2012 volba místa konání rozhodčího řízení výslovně neplyne, a proto v souladu s §17 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení určil místo konání řízení rozhodčí senát výrokem I. usnesení ze dne 6. 11. 2014 č. j. Rc 46/2014-04. Nejedná-li se proto o místo v České republice, není dána ani pravomoc soudů v tuzemsku rozhodnout o jeho zrušení a řízení před soudem je nutno podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelka sleduje překonání právního názoru vyjádřeného v jeho rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 2542/2011 a 23 Cdo 1034/2012, od jejichž závěrů nemá důvod se odchylovat. Pokud stěžovatelka namítá, že k založení pravomoci českých soudů rozhodovat o zrušení rozhodčího nálezu došlo tím, že se rozhodčí řízení fakticky konalo v Praze, a dále, že její právo na soudní ochranu nemůže být vykládáno restriktivním způsobem, který by mohl vést k odepření spravedlnosti, pak pouze opakuje námitky, se kterými se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již dříve vypořádal; v usnesení sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 vysvětlil, že termínem "místo konání" podle §17 zákona o rozhodčím řízení je třeba rozumět právní domicilaci sporu, nikoli místo projednání sporu. Od místa řízení, které určuje domicil konkrétního rozhodčího řízení, je nutné odlišovat místo jednání či místo projednávání věci, tj. místo, kde rozhodčí řízení v jednotlivých svých fázích skutečně probíhá. Proto pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález či nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné v pojetí tohoto zákona ztotožnit s místem řízení podle §17 zákona o rozhodčím řízení. České soudy mají pravomoc pouze ke zrušení tuzemských rozhodčích nálezů, cizí rozhodčí nálezy v tuzemsku zrušit nelze. Nejvyšší soud konečně uzavřel, že důvodem pro změnu výkladu ustanovení §17 a §43 zákona o rozhodčím řízení nemůže být ani (blíže neodůvodněné) tvrzení žalobkyně, že takový výklad je přepjatě formalistický či nespravedlivý. K tomu soud dodal, že ústavní stížnosti proti jeho usnesením sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 a 23 Cdo 3378/2014 byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/14 a I. ÚS 3595/16.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní procesní vývoj, popsala meritum věci a připomněla citace výroků a odůvodnění civilních soudů. V rámci vlastní argumentace zdůraznila, že v souzené věci nebyl dán důvod k internacionalizaci sporu a že neměla "v úmyslu vůbec rozhodčí doložku uzavírat". Připomněla, že v souzené věci nelze "opomenout fakticitu místa sporu a nikoliv jen právní domicilaci", když připuštění takové praxe může vést k riziku bezpráví, neboť takový postup může vést až k absurdnímu určení sudiště v odlehlé destinaci. Stěžovatelka také uvedla, že civilní soudy připustily řádnost určení sudiště, které je proti zájmům účastníků řízení a uzavřela poukazem na údajné personální vazby mezi rozhodčím soudem a Ústavem práva a právní vědy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud připomíná, že obvodní soud sice stručně, avšak přiléhavě uvedl důvody pro přijetí napadeného rozhodnutí. Argumentace odvolacího soudu je obecně a také ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně jasná a úplná; Ústavní soud nemá k těmto výše podrobně uvedeným závěrům důvod co dodávat.
Obdobně také Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka "pouze opakuje námitky", se kterými se ve svých dřívějších rozhodnutích již vypořádal, konstatoval, že pro změnu výkladu dotčených ustanovení zákona o rozhodčím řízení nemůže vést stěžovatelčin blíže neodůvodněný poukaz na přepjatý formalismus či nespravedlnost a konečně také neopomněl připomenout věcně přiléhavou judikaturu Ústavního soudu. Ten ostatně musí zdůraznit, že také Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo a ani jeho odůvodnění nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedl důvody pro své rozhodnutí a jeho argumentaci (včetně odkazů na judikaturu) shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Samotný fakt, že výsledek řízení před civilními soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, neboť předmětné právo nelze vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Ke stěžovatelčině tvrzení, že v souzené věci "existuje extrémní důvod k zásahu Ústavního soudu, který podstatně přesahuje" její vlastní zájmy Ústavní soud konstatuje, že ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se vztahuje na situaci, kdy stěžovatelem nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, což v dané věci nebylo splněno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu