ECLI:CZ:US:2019:1.US.1847.19.1
sp. zn. I. ÚS 1847/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Prokešové, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4486/2018-541 ze dne 13. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 362/2017-511 ze dne 20. 6. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 5 C 18/2016-297 ze dne 15. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná především čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce jakožto žalované byla soudy uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení, jehož výše je specifikována v napadených rozhodnutích, za užívání obecního bytu a dalších prostor bez právního titulu; přičemž podrobnosti nyní projednávaného případu není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení, neboť soudy hodnotily důkazy v rozporu s §132 občanského soudního řádu, neprovedly navržené důkazy s tím, že upřednostnily důkazy předložené žalobkyní; navíc znalkyní stanovená výše nájemného není dle názoru stěžovatelky odpovídající. Rozhodnutí obecných soudů ve všech stupních jsou dle přesvědčení stěžovatelky svévolná a soudy rozhodovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje se závěry obecných soudů, hodnocením důkazů a aplikací podústavního práva.
Pokud se týká samotné polemiky stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu