ECLI:CZ:US:2019:1.US.1948.19.1
sp. zn. I. ÚS 1948/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Finnair Oy, se sídlem Mannerheimintie 102, Helsinki, Finská republika, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem Argentinská 783/18, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2019, č. j. 12 Co 44/2019-52, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Zbyňka Röszlera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), a to proto, že jím mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv, a to na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Svým usnesením ze dne 7. 1. 2019, č. j. 28 C 142/2018-38, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") zastavil dle §96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), řízení, neboť vedlejší účastník jako žalobce vzal zpět svou žalobu a stěžovatelka s jejím zpětvzetím výslovně souhlasila. Došlo k tomu proto, že stěžovatelka zaplatila stěžovateli žalovanou částku 600 Eur s příslušenstvím. Současně tímto usnesením nalézací soud s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník zavinil zpětvzetím žaloby zastavení řízení, tomuto uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu částku 9 873,60 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci usnesení. Toto usnesení nalézacího soudu není předmětem řízení před Ústavním soudem.
3. Vedlejší účastník podal proti tomuto usnesení nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě rozhodl odvolací soud svým napadeným usnesením tak, že výrok usnesení nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení změnil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stejně rozhodl i co do nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení stěžovatelka, neboť tato zaplatila vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku až po podání žaloby. Se stěžovatelkou se odvolací soud ztotožnil v tom, že žalobci nenáleží náhrada nákladů řízení, neboť neprokázal, že by stěžovatelce doručil předžalobní výzvu ve smyslu §142a odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že nesplnění podmínek dle §142a odst. 1 občanského soudního řádu toliko vylučuje přiznání náhrady nákladů žalobci, neznamená však, že by umožňovalo přiznání náhrady nákladů žalovanému. Vyloučen byl podle odvolacího soudu i postup podle §143 občanského soudního řádu, neboť nebylo možno dovodit, že by stěžovatelka nezavdala příčinu k podání žaloby. Za daných okolností tak odvolací soud neshledal splněné podmínky pro přiznání náhrady nákladů ani jedné straně řízení.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, k němuž doplnila, že vedlejší účastník vůči ní uplatňoval nárok na zaplacení částky 600 Eur s příslušenstvím za zpoždění letu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Vedlejší účastník však stěžovatelku nijak nevyzval k dobrovolnému zaplacení této částky, a tato se o jím uplatňovaném nároku dozvěděla až dnem, kdy jí byl do datové schránky doručen elektronický platební rozkaz nalézacím soudem. Stěžovatel poté nárok vedlejšího účastníka uznal a zaplatil jej.
6. Kdyby tak vedlejší účastník byl stěžovatelku vyzval k zaplacení obvyklou cestou, tato by jistě zaplatila a k vymáhání nároku vedlejšího účastníka soudní cestou by vůbec nebylo došlo. Vedlejší účastník tak podal žalobu předčasně a nedůvodně, pročež nalézací soud rozhodl správně, když stěžovatelce náhradu nákladů přiznal. Naopak právní názor odvolacího soudu uvedený výše sub 4. nemá dle stěžovatelky oporu v platném právu. Byl to vedlejší účastník, kdo nevyzváním stěžovatelky zapříčinil jak zahájení soudního řízení, tak jeho zastavení. Stěžovatelka na podporu tohoto svého stanoviska poukázala zejména na závěry nálezů sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167) a sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167).
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce ve výši 9 873,60 Kč. Jedná se tedy ve smyslu §202 odst. 2 občanského soudního řádu o tzv. bagatelní částku [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 ze dne 9. 1. 2019).
10. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku (či její nepřiznání na náhradě nákladů řízení tak, jako v nynějším případě), celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].
11. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3573/11 ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
12. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2682/15 ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)]. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)].
13. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla z těchto okolností v podstatě pouze údajný rozpor napadeného rozhodnutí se dvěma nálezy Ústavního soudu, což by v intencích shora popsaných výjimek bylo možno podřadit pod zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu. Ani ten však sám o sobě ústavní přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019), není-li doplněn dalšími zvláštními okolnostmi.
14. Z obsahu napadeného usnesení přitom vyplývá, že odvolací soud toto své rozhodnutí odůvodnil a založil na obhajitelném právním názoru. Právní závěr vyslovený v obou nálezech Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazovala, se přitom týkal procesních situací, v nichž přes absenci zkoumání, zda žalovaná pohledávka byla v době podání žaloby již splatná, soud v rozhodnutí o zastavení řízení po dobrovolném zaplacení částky následujícím po podání žaloby přiznal žalobci náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Nelze z něj tedy nijak vyvodit podporu stěžovatelčiny argumentace, neboť ta by se jej mohla dovolávat toliko tehdy, jestliže by nalézací či odvolací soud přiznaly náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi proti stěžovatelce, což se však nestalo.
15. Ve skutečnosti tedy stěžovatelce nesvědčí o ústavněprávním přesahu jejího bagatelního případu ani jí tvrzený zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu. Nic jiného, z čeho by bylo možno v konkrétních okolnostech jejího případu usuzovat na extrémní vybočení z principů spravedlnosti v její věci, pak stěžovatelka neuvedla. Ústavní soud není povinen a v zásadě ani oprávněn nad rámec uplatněných námitek sám vyhledávat další možné skutečnosti představující potenciální porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatelů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), tím méně jde-li o věc, která má svůj původ ve sporném občanském soudním řízení, v němž každá pomoc jedné straně sporu ze strany orgánů veřejné moci může představovat současně i její nedůvodné zvýhodnění oproti druhé straně sporu.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal ve stěžovatelčině věci nic, co by odůvodňovalo, aby výjimečně nevycházel ze zásady de minimis non curat praetor, již obvykle v tzv. bagatelních věcech důsledně respektuje, a podrobil její ústavní stížnost, jejíž podstatou je nepřiznání bagatelní částky stěžovatelce na náhradě nákladů řízení, meritornímu přezkumu. Proto Ústavní soud postupoval stejně, jak činí ustáleně v obdobných případech (k tomu viz výše sub 9.)
V. Závěr
17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že odvolací soud se vydáním napadeného rozhodnutí ani postupem jemu předcházejícím nemohl dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu