ECLI:CZ:US:2016:2.US.2682.15.1
sp. zn. II. ÚS 2682/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 6. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2682/15 ve věci ústavní stížnosti Aleše Bízy, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem v Liberci IV - Perštýně, Moskevská 637/6, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 10. 2014 č. j. 15 EC 448/2011-35, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 3 446 Kč, za účasti Okresního soudu v Liberci jako účastníka řízení a Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., se sídlem Mrštíkova 403/7, Liberec III, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem, se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 10. 2014 č. j. 15 EC 448/2011-35 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Okresní soud v Liberci je povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem částku 8 228 Kč do 30 dnů od doručení tohoto nálezu.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatná zjištění z vyžádaného spisu a rekapitulace ústavní stížnosti
1. Dne 3. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 EC 448/2011 Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl ve věci Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., jako žalobce (dále též jen "vedlejší účastnice") proti stěžovateli jako žalovanému tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 3 446 Kč. Ve věci bylo totiž podle soudu zjištěno, že Eva Fremová nastoupila dne 19. 6. 2010 do vozidla žalobce v Liberci na lince číslo 12. Po započetí přepravy se neprokázala platným jízdním dokladem. Protože cestovala bez platné jízdenky, porušila žalobcem vydaný městský přepravní řád. Jmenovaná tak byla povinna vedle jízdného 16 Kč zaplatit navíc přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. K dluhu žalované ovšem přistoupil téhož dne stěžovatel a zavázal se k jeho splnění. S ohledem na to, že prý stěžovatel ani žalovaná dlužnou částku neuhradili, soud žalobě vyhověl.
3. Stěžovatel s tímto rozhodnutím soudu nesouhlasí, neboť uvedený dluh uhradil po podání žaloby, což ostatně okresnímu soudu řádně doložil. Nadto soud nezasílal právnímu zástupci stěžovatele žádné přípisy během řízení, takže stěžovatel nemohl náležitě hájit svá práva. Současně stěžovatel požádal, aby mu Ústavní soud v souladu s ustanovením §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť řízení před Ústavním soudem vyžaduje nutnost právního zastoupení, což pro stěžovatele znamená, že kvůli popsanému pochybení soudu - a z něj plynoucí možnosti exekuce na stěžovatelův majetek - musel vynaložit dodatečné finanční prostředky.
II. Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
4. Z vyjádření Okresního soudu v Liberci vyplynulo, že stěžovatel po podání žaloby dluh skutečně zaplatil, a žalobce vzal proto žalobu zpět. Protože ve věci nezačalo jednání, chtěl samosoudce JUDr. Vladimír Maxa rozhodnout ve smyslu ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. bez jednání usnesením o zastavení řízení, a proto ani nedoručoval zpětvzetí žaloby zástupci stěžovatele a nenařizoval jednání ve věci. Při vyhlášení rozhodnutí - kdy takto vyhlašoval více rozhodnutí najednou - prý však na zpětvzetí žaloby v právě projednávané věci zapomněl a rozhodl napadeným rozsudkem. Po vyhlášení rozsudku si toto své pochybení uvědomil, ale už ve věci nemohl nic dělat.
5. Vedlejší účastnice k právě projednávané věci uvedla, že stěžovatelova stížnostní argumentace se týká jen drobnějších procesních pochybení při aplikaci podústavního práva, která nemohou nabýt ústavněprávní relevance.
6. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení nezasílal Ústavní soud stěžovateli tato vyjádření k replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.
8. Ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
10. Z dříve provedené rekapitulace věci je totiž patrno, že soud postupoval nesprávně, pokud stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci nárokovanou částku představující jízdné ve výši 16 Kč a částku představující přirážku k němu ve výši 1 000 Kč, neboť stěžovatel dluh po vydání elektronického platebního rozkazu uhradil. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl totiž okresnímu soudu doručen dne 26. 8. 2011, elektronický platební rozkaz byl vydán dne 23. 9. 2011 (č. j. 15 EC 448/2011-10), avšak protože nebyl stěžovateli doručen, Okresní soud v Liberci jej usnesením ze dne 3. 1. 2012 (č. j. 15 EC 448/2011-16) zrušil. Již předtím nicméně stěžovatel dluh dne 7. 11. 2011 uhradil (srov. č. l. 30 vyžádaného soudního spisu), a proto také dne 16. 9. 2014 vzala vedlejší účastnice žalobu zpět (č. l. 32). K výzvě okresního soudu přitom stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce již dne 4. 11. 2013 sdělil, že žalovanou částku vedlejší účastnici uhradil, což ostatně i doložil fotokopií příjmového pokladního dokladu (č. l. 30). Přesto okresní soud rozhodl dne 31. 10. 2014 napadeným rozsudkem tak, jak je popsáno výše.
11. Ústavní soud za této situace konstatuje, že v dané věci došlo ke zjevnému pochybení ze strany Okresního soudu v Liberci, spočívajícímu v přehlédnutí zpětvzetí podané žaloby z důvody uhrazení dluhu stěžovatelem. Toto pochybení ostatně plně uznává i samotný okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Nad tento rámec výčtu základních práv uplatněný stěžovatelem konstatuje Ústavní soud rovněž porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, k němuž došlo bezdůvodným stanovením povinnosti stěžovateli uhradit blíže specifikovanou částku.
12. Jakkoliv se sice z hlediska její výše jedná jen o tzv. bagatelní částku, kde je Ústavní soud při svých zásazích do rozhodovací činnosti obecných soudů velmi zdrženlivý, je v nyní projednávaném případě zjevné, že se okresní soud dopustil porušení kogentních ustanovení právních norem (zejména §96 o. s. ř.), a tím, že nezohlednil citovaný procesní návrh vedlejší účastnice (návrh na zastavení řízení), vůbec nepřihlédl k vyjádření stěžovatele (v němž bylo mimo jiné doloženo, že dluh již v plné výši uhradil) a ani mu nedal k dispozici vyjádření žalobce, porušil elementární pravidla práva na spravedlivý proces, neboť nerozhodl spravedlivě, v souladu se zjištěnými okolnostmi dané věci a za plného respektování procesních práv účastníků řízení. Závažnost daného případu pro stěžovatele (navzdory bagatelní výši předmětné finanční částky) je ostatně dána i tím, že - jak stěžovatel uvádí - je v důsledku napadeného rozsudku ohrožen exekucí, která je nařízena právě na jeho základě.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil.
14. S ohledem na specifické okolnosti daného případu přistoupil Ústavní soud rovněž k aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Protože totiž bylo nynější řízení o ústavní stížnosti vyvoláno výhradně zjevným (byť třeba i lidsky omluvitelným) pochybením Okresního soudu v Liberci, uložil mu Ústavní soud, aby nahradil stěžovateli náklady spojené s jeho zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč - tj. za dva úkony právní služby podle ustanovení §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "AT") po 3 100 Kč, ve spojení s §11 písm. a) a d) AT, dále náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 3 AT (300 + 300 Kč), to vše navýšené podle §14a odst. 1 AT o 21 % DPH. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195)]. K zaplacení náhrady nákladů řízení určil Ústavní soud přiměřenou lhůtu 30 dnů od doručení tohoto nálezu.