ECLI:CZ:US:2019:1.US.2022.19.1
sp. zn. I. ÚS 2022/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Riegrova 857, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 4 Tdo 198/2019-585, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2018 č. j. 68 To 136/2018-435 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2018 č. j. 6 T 99/2017-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci existuje rozpor v tvrzení jediných dvou přítomných osob, tj. jeho samotného, který jakékoli týrání poškozené popírá, a tvrzení poškozené o tom, že ji fyzicky a psychicky týral. Soud prvního stupně podle něj měl buď shromáždit relevantní důkazy o ničím nepodložených tvrzeních poškozené, anebo měl rozhodnout podle zásady in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit. Obsáhle polemizuje s obsahem jednotlivých důkazů provedených v trestním řízení, zejména poukazuje na určité části svědeckých výpovědí, které považuje za rozporné či neprůkazné. Upozorňuje, že od ledna 2016 do června 2016 jej ani jednou přivolaná hlídka Policie ČR nevykázala z jeho obydlí. Má za to, že ani jeden ze soudů relevantním způsobem neodůvodnil, v čem lze spatřovat vyšší stupeň hrubosti a bezohlednosti z jeho strany, neboť ten z provedeného dokazování nevyplynul. Nezodpovězena podle něj zůstala otázka, od kdy se měl dopouštět jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Dále připomíná, že s poškozenou podle jejího vlastního tvrzení přestali sdílet společnou domácnost dne 12. 6. 2016, kdy se poškozená odstěhovala a byla na dovolené do 4. 7. 2016, takže po tuto dobu se nemohl dopouštět trestného činu, za který byl odsouzen.
Trestní soudy v napadených rozhodnutích podle stěžovatele neodůvodnily příčinný vztah mezi jeho údajným jednáním a následkem a v této souvislosti zpochybňuje lékařskou zprávu. Nebyla podle něj naplněna ani subjektivní stránka, tedy úmyslné zavinění. Domnívá se, že se v daném případě jednalo o zcela běžné rozvodové řízení, které nevybočilo z mantinelů standardních rozvodových dohadů. Právní závěry trestních soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stěžovatel rovněž namítá, že při veřejném zasedání dne 11. 9. 2018 dostal úplně poslední slovo státní zástupce a nikoli on.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích řádně a racionálně odůvodnily způsob, jakým hodnotily jednotlivé provedené důkazy, jakož i skutkové a právní závěry, které z tohoto dokazování dovodily. Odkazuje zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které obsahuje přehledné a důkladné vypořádání všech výše uvedených námitek stěžovatele. Nutno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry Nejvyššího soudu nijak konkrétně nepolemizuje.
Z popisu skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, vyplývá, že stěžovatel poškozenou slovně a fyzicky napadal od narození jejich dcery dne X.X.XXXX, přičemž od roku 2009 až do 4. 7. 2016 ji psychicky týral téměř denně, ponižoval ji a urážel vulgárními výrazy, házel po ní nejrůznější předměty, různým způsobem ji fyzicky napadal, a to včetně kopání či úderů dlaní, v noci ji úmyslně budil, lil na ni vodu, plival na ni, vyhrožoval jí atd. Z tohoto jednání byl usvědčen na základě řady důkazů. Nešlo přitom jen o výpověď poškozené, jak tvrdí stěžovatel, ale i o výpovědi dalších svědků a o znalecké posudky. Zejména hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené přitom nalézací soud věnoval mimořádnou pozornost (blíže viz č. l. 8-15 napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci). Okolnost, že mezi lednem a červnem 2016 nedošlo k jeho vykázání z obydlí, nemůže tyto výsledky dokazování nijak zpochybnit.
Již jen z popisu skutku je zcela nepochybné, že jednání stěžovatele mělo charakter zlého nakládání s poškozenou vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které poškozená musela pociťovat jako těžké příkoří, tedy že šlo o týrání ve smyslu §199 odst. 1 trestního zákoníku (srov. též č. l. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tento závěr je opodstatněn jednak intenzitou jednání a dále jeho dlouhodobostí. Ústavní soud proto považuje za naprosto nepřijatelné tvrzení stěžovatele, že jeho jednání nevybočilo z mantinelů "standardních rozvodových dohadů".
Nepřípadná je i námitka stěžovatele, že nebyla určena doba, od které se měl dopouštět vytýkaného jednání. Jak již bylo uvedeno, z popisu skutku jasně vyplývá, že k psychickému a fyzickému napadání poškozené začalo docházet po narození dcery, tedy od X.X.XXXX, což vyplynulo z výpovědi poškozené, přičemž od roku 2009 se stěžovatelovo jednání zintenzivnilo.
Z popisu skutku dále vyplývá, že poškozená se sice ze společného obydlí odstěhovala dne 12. 6. 2016, avšak 4. 7. 2016 si chtěla ve společném domě vyzvednout věci pro děti, přičemž stěžovatel ji fyzicky napadl a vyhrožoval jí. Lze se tedy přiklonit k závěru soudů, že poškozená definitivně opustila společné obydlí až 4. 7. 2016. I kdyby navíc měl být za okamžik opuštění společného obydlí považován den 12. 6. 2016, nemohlo by to mít žádný podstatný vliv na závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele a o závažnosti jeho činu, neboť by došlo ke zkrácení skutku trvajícího devět let o pouhé tři týdny.
Trestní soudy spolehlivě prokázaly naplnění všech znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Námitku stěžovatele ohledně absence prokázání subjektivní stránky považuje Ústavní soud - ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 6 napadeného usnesení) - za zcela absurdní, neboť výše popsané jednání jednoznačně svědčí o úmyslném zavinění stěžovatele. Podobný závěr lze učinit i ve vztahu k příčinné souvislosti tohoto jednání k následku v podobě psychických a fyzických útrap poškozené.
Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo tím, když při veřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2018 před odvolacím soudem hovořil jako poslední státní zástupce. S touto námitkou se v napadeném usnesení vypořádal již Nejvyšší soud (srov. č. l. 8), přičemž konstatoval, že k takovému pochybení ze strany odvolacího soudu sice skutečně došlo, avšak tato skutečnost nemohla mít žádný reálný vliv na postavení stěžovatele, neboť státní zástupce pouze shrnul dosavadní průběh trestního řízení před soudem prvního stupně a nijak nekomentoval průběh veřejného zasedání před odvolacím soudem. Stěžovatel s tímto závěrem Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Ústavní soud se s hodnocením Nejvyššího soudu v této otázce shoduje a připomíná, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu, jasně vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v jeho věci lze identifikovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry. Takový extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že se trestní soudy z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi popsané v obžalobě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14). S námitkami předkládanými obhajobou v průběhu celého trestního řízení se trestní soudy náležitě vypořádaly.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu