ECLI:CZ:US:2019:1.US.2137.19.1
sp. zn. I. ÚS 2137/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 č. j. 8 Tdo 1551/2018-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 sp. zn. 8 To 32/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. 3 T 93/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku a účastenství ve formě pomoci ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §24 odst. 1 písm. c), §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli byl nově uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci a kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako opožděně podané. Rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ignoroval doručení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze jeho druhému obhájci, JUDr. Martinu Pavlíkovi, ke kterému došlo až dne 3. 4. 2018. Má za to, že v souladu s §265e odst. 2 trestního řádu běžela lhůta k podání dovolání od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději, což bylo právě doručení JUDr. Pavlíkovi. Dovolání tedy bylo podle stěžovatele podáno včas a Nejvyšší soud pochybil, když se jím věcně nezabýval. Dále namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se zákonem neaplikoval zásadu beneficium cohaesionis, když zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 ve vztahu ke spoluobviněnému V. L., a to z důvodů, které podle stěžovatele prospívají i jemu, tudíž Nejvyšší soud měl rozhodnout i v jeho prospěch.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, listinných podkladů i vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jelikož dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako opožděně podané, musel se Ústavní soud zabývat nejprve námitkami stěžovatele zpochybňujícími toto rozhodnutí. Řešení otázky, zda stěžovatel podal dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze opožděně či nikoliv má totiž zásadní význam pro posouzení splnění podmínek pro podání ústavní stížnosti v podobě vyčerpání řádných i mimořádných opravných prostředků (viz dále).
Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; nebyly-li by tzv. mimořádné opravné prostředky připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z hlediska ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že jestliže se zákonodárce rozhodne institut dovolání uzákonit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních zásad a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na soudní ochranu (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 nebo IV. ÚS 128/05).
Ústavní soud již v minulosti uvedl (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04), že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení však nesmějí zabránit přístupu jednotlivce k soudům v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samotné své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se při posuzování dovolání podávaného obhájcem stěžovatele k takovému přehnanému formalismu neuchýlil a ani jinak nepochybil. Jestliže stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ignoroval doručení jeho druhému obhájci JUDr. Pavlíkovi, ke kterému došlo až dne 3. 4. 2018, Ústavní soud tomu nemůže přisvědčit. V trestním spisu vedeném v dané trestní věci je na č. l. 1331 založeno vyrozumění stěžovatele adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v němž je tomuto soudu oznamováno, že si stěžovatel zvolil dalšího obhájce, kterým je Mgr. Libor Kapalín, a JUDr. Martin Pavlík zůstává nadále jeho obhájcem vedle Mgr. Kapalína. Na tomto dokumentu dále stěžovatel výslovně uvádí, že k vyrozumívání o úkonech trestního řízení a k přijímání písemností z uvedených dvou obhájců zmocňuje Mgr. Libora Kapalína.
Jestliže tedy stěžovatel výslovně ve smyslu §37 odst. 3 trestního řádu zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení Mgr. Kapalína, z hlediska běhu lhůt k podání opravných prostředků (včetně dvouměsíční lhůty k podání dovolání ve smyslu §265e trestního řádu) bylo rozhodující doručení příslušného rozhodnutí samotnému stěžovateli a právě obhájci určenému k přijímání písemností, tj. Mgr. Kapalínovi (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1186/09). Okamžik, kdy došlo k doručení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze druhému obhájci JUDr. Pavlíkovi, tedy z hlediska běhu lhůty k podání dovolání neměl žádnou relevanci.
Nejvyšší soud tedy správně vycházel ze skutečnosti, že rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 29. 3. 2018 a jeho obhájci Mgr. Kapalínovi dne 23. 3. 2018. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno dne 30. 5. 2018, byl závěr Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno opožděně, tj. po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty stanovené v §265e odst. 1 trestního řádu, v souladu se zákonem a nemohlo jím být zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ještě dodává, že nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, podle které měl Nejvyšší soud zrušit napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze na základě principu beneficia cohaesionis vyplývajícího z §261 a §265k odst. 2 trestního řádu. Nejvyšší soud totiž uvedené rozsudky zrušil ve vztahu ke spoluobviněnému V. L. (stručně vyjádřeno) z důvodu nedostatečného vymezení jednání tohoto spoluobviněného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a na to navazujícího nedostatečného odůvodnění. Zjevně se tedy jednalo o důvod, který svědčil výhradně spoluobviněnému L., a nikoli též stěžovateli. Podmínky pro uplatnění principu beneficia cohaesionis ve smyslu citovaných ustanovení tedy nebyly splněny.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. V návaznosti na to pak ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze Ústavní soud musel ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 898/19 nebo II. ÚS 1780/17).
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 327/03, II. ÚS 2131/08 či IV. ÚS 3303/13) opakovaně konstatuje, že za opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o něm bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady. Jelikož dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel opožděně, jak bylo vysvětleno, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel nepodal opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu řádně, neboť o něm nebylo meritorně rozhodnuto a byl zamítnut pro formální vadu. Stěžovatel tak ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, a protože nejsou naplněny ani důvody předpokládané ustanovením §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je nutné v této části na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu