ECLI:CZ:US:2019:1.US.2157.18.1
sp. zn. I. ÚS 2157/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Patrika Flégra, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018 č. j. 33 Cdo 967/2018-73, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 26 Co 349/2017-39 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. srpna 2017 č. j. 12 C 62/2017-19, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. června 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Žalobkyně VALNETIS GROUP a. s. se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 25. dubna 2017 domáhala po žalovaném stěžovateli zaplacení částky 264 321 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Benešově žalobě vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 30. května 2017 č. j. EPR 87840/2017-6, proti němuž podal stěžovatel dne 30. května 2017 odpor, ve kterém uvedl, že proti platebnímu rozkazu podává odpor a že žalobci nic nedluží, naopak on dluží jemu částku větší než 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že podaný odpor neobsahoval žádná konkrétní tvrzení ve věci samé, naprosto žádné vylíčení rozhodných skutečností, na nichž by stěžovatel stavěl svou obranu, ani žádné označení důkazů a v následující 30 denní lhůtě stěžovatel nedoručil soudu žádné další vyjádření ani omluvu, pro kterou by je případně nemohl podat, okresní soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání a rozsudkem ze dne 10. srpna 2017 č. j. 12 C 62/2017-19 žalobě vyhověl, stěžovateli uložil zaplatit žalovanou částku a dále mu uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 45 712 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 26 Co 349/2017-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení bez uvedení konkrétní částky. Usnesením ze dne 2. ledna 2018 č. j. 26 Co 349/2017-47 Krajský soud v Praze předmětný rozsudek ve výroku II. o náhradě nákladů řízení opravil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 713 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. dubna 2018 č. j. 33 Cdo 967/2018-73 podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména jeho právo na kontradiktornost řízení, řádné odůvodnění rozhodnutí, možnost navrhovat důkazy, právo být slyšen před soudem, právo na veřejné projednání věci a právo na rovnost účastníků řízení.
6. Stěžovatel poukázal na to, že v žádném případě nebyl nečinný, když ještě téhož dne, kdy mu byl doručen elektronický platební rozkaz, podal proti tomuto rozhodnutí odpor. V rámci odporu výslovně uvedl, že "žalobci nic nedluží a naopak žalobce dluží jemu částku 50 000 Kč". Z uvedeného bylo zjevné, že žalobkyní uplatněný nárok od počátku v celém rozsahu učinil sporným, byť ve svém odporu neuvedl konkrétní námitky ve vztahu ke skutkovým tvrzením uvedeným v žalobě. Stěžovatel jako právní laik si nebyl vědom toho, že jeho výše uvedené vyjádření by soud mohl považovat za nedostatečné. Pokud by jej soud prvního stupně poučil o tom, že jeho vyjádření nepovažuje za dostatečné, doplnil by jej, stejně jako byl připraven se podle jeho názoru neoprávněnému nároku žalobce bránit při jednání, jež očekával, že bude ze strany soudu prvního stupně nařízeno. Okresní soud žádnou výzvu ve vztahu ke stěžovateli neučinil, pouze vyčkal uplynutí stanovené lhůty, načež mechanicky vydal rozsudek pro uznání, přestože měl k poučení stěžovatele dostatek času.
7. Podle názoru stěžovatele byl okresní soud povinen jej vyzvat k doplnění jeho vyjádření, pakliže je nepovažoval za dostatečné. Stěžovatel má za to, že k fikci uznání jsou soudy povinny přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných.
8. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 16. května 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16 (N 79/85 SbNU 353), ze dne 6. června 2017 sp. zn. I. ÚS 980/17 (N 97/75 SbNU 619), ze dne 14. února 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16 (N 27/84 SbNU 331), ze dne 18. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1252/16 (N 167/82 SbNU 623) a ze dne 31. května 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15; 211/2016 Sb. (N 93/81 SbNU 513).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k ústavní stížnosti
10. Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost s žádostí o vyjádření se k ní účastníkům řízení.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. ledna 2018 uvedl, že v projednávané věci stěžovatel přípustnost dovolání vymezil řádně (bez vad) a posuzoval, zda stěžovatelem zpochybněná právní otázka (splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Protože dospěl k závěru, že tomu tak bylo, přičemž v dovolání stěžovatelem prezentovaná rozhodnutí Ústavního soudu na danou věc použít nelze, dovolání jako nepřípustné odmítl. V tomto směru Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí a z uvedených důvodů má za to, že právo stěžovatele na spravedlivý proces ze strany dovolacího soudu porušeno nebylo.
12. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 17. prosince 2018 poukázal na to, že soud prvního stupně při splnění podmínek §114b o. s. ř. rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel v odvolání uváděl pouze skutečnosti, které neměly v případě rozsudku pro uznání žádný právní význam. Ze spisu soudu prvního stupně bylo zřejmé, že tento soud v elektronickém platebním rozkazu ze dne 30. května 2017 č. j. 12 C 62/2017-6 mimo jiné stěžovatele vyzval, aby v případě, že podá odpor, se do 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřil ve věci samé, konkrétně aby uvedl, zda uplatněný nárok úplně či částečně uznává a pokud nikoliv, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označil k tomu příslušné důkazy. Současně jej poučil, že pokud se nevyjádří, bude soud mít za to, že uplatněný nárok uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání. Tento postup shledal odvolací soud podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustným, když uzavřel, že výzva k vyjádření nebyla vydána v rozporu s ustanovením §114b odst. 3 o. s. ř. a pokud stěžovatel reagoval na výzvu stručným podáním, v němž pouze uzvedl, že podává odpor, soud prvního stupně správně vyhodnotil obsah podání z hlediska požadavků, které byly vzneseny ve výzvě k vyjádření, jako nedostatečný. Z uvedených důvodů měl odvolací soud za to, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná.
13. Okresní soud v Benešově ve vyjádření ze dne 17. prosince 2018 sdělil, že při rozhodování v předmětné věci postupoval zcela podle §114b a §153a odst. 3 o. s. ř.
14. Ústavní soud doručil ústavní stížnost i žalobkyni VALNETIS GROUP a. s., která se ve stanovené 30 denní lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila a v souladu s poučením, které obdržela, má Ústavní soud za to, že se práva vedlejšího účastníka řízení vzdala.
15. Všechna doručená vyjádření účastníků řízení následně Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice, stěžovatel možnost podat repliku nevyužil.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a účastníky řízení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný, event. dojde k porušení práv spojených s procesními zárukami. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
18. Ústavní soud se v minulosti závěry soudů, podle nichž v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání, opakovaně zabýval a zpravidla je neshledal jako ústavně rozporné. Podrobně se celou problematikou zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, na který odkázal i stěžovatel, v němž dovodil, že právní úprava zakotvující rozsudek pro uznání není v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť neomezuje autonomii vůle žalované strany, a lze ji ústavně konformně vyložit. Podle závěru učiněného Ústavním soudem v citovaném nálezu, procesní strany si mají být rovny nejen v právech, při respektování jejich odlišných rolí v řízení, ale měly by být vyvážené i jejich povinnosti. Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z jeho návrhu musí být patrno, čeho se domáhá. Dále musí, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní poplatek, a to společně s podáním žaloby či na výzvu soudu. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení.
19. V posuzované věci elektronický platební rozkaz obsahoval výzvu podle §114b o. s. ř. o povinnosti stěžovatele v případě podání odporu, podat do 30 dnů ode dne jeho podání ve věci písemné vyjádření - zda nárok žalobou uplatněný uznává, pokud nikoli je povinen vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu a označit důkazy k prokázání těchto tvrzení. Výzva k podání vyjádření obsahovala poučení o následcích, jestliže této výzvě stěžovatel nevyhoví ani nesdělí, jaký vážný důvod mu brání v podání vyjádření s tím, že soud bude mít za to, že nárok stěžovatel uznává a rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání.
20. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
21. Všechny ve věci rozhodující soudy stěžovateli podrobně vysvětlily, z jakého důvodu v posuzované věci nastala fikce uznání žalovaného nároku, čímž byly splněny podmínky pro vydání rozsudku podle §153a odst. 3 o. s. ř. K vydání rozsudku nebylo třeba nařizovat jednání, a tak ani v tomto směru soud prvního stupně nikterak nepochybil. V podaném odporu pak stěžovatel uvedl pouze skutečnosti, které neměly v případě rozsudku pro uznání žádný právní význam. Dovolací soud se pak podrobně zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem i odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a stěžovateli vysvětlil, proč jím uváděné odkazy na nálezy Ústavního soudu na jeho případ nedopadají.
22. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
23. Pokud by stěžovatel řádně využil svých procesních práv, měl možnost svá práva hájit. V projednávané věci nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat (srov. usnesení ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 2648/17).
24. Pokud pak stěžovatel namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo doručeno přímo k jeho rukám a nikoliv jeho právnímu zástupci, Ústavní soud zvažoval, zda toto pochybení bylo způsobilé zásáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele zjevně známé, neboť v zastoupení stěžovatele podal předmětnou ústavní stížnost. Z uvedeného plyne, že stěžovatel mohl svá práva v řízení náležitě realizovat, čehož též využil. Ačkoli tedy nepochybně v řízení došlo k procesnímu pochybení, nelze jej hodnotit jako natolik závažné, že by proces jako celek nesplnil znaky spravedlivého řízení. Ústavní soud přitom mnohokrát v minulosti dovodil, že ne každé porušení procesního práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo způsobit zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 23. října 2018 sp. zn. IV. ÚS 2327/18).
25. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť se jedná o skutkově odlišné případy a chybí zde přímý vztah k jeho posuzované věci. K aplikaci závěrů Ústavního soudu ostatně nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu