ECLI:CZ:US:2019:1.US.2239.19.1
sp. zn. I. ÚS 2239/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu stěžovatele F. Š., t. č. Věznice P. O. BOX 100, Ostrov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 3 As 142/2019-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění:
1. Dne 9. 7. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požádal ředitele Věznice Plzeň o poskytnutí informací, ale jeho žádost byla odložena z důvodu nezaplacení úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací. V této souvislosti podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který usnesením ze dne 9. 4. 2019 č. j. 57 A 161/2018-104 věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dospěl k závěru, že správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud [dle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")], je sídlo Vězeňské služby České republiky na území městského obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby je Městský soud v Praze. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
2. Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2019, vznesl námitku podjatosti soudců Tomáše Lichovníka, Pavla Rychetského, Vladimíra Sládečka a Milady Tomkové "pro rozhodování o právu na informace v obdobných případech". Stěžovatel současně požádal o ustanovení advokáta k zastupování pro řízení před Ústavním soudem.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky, navrhl zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
4. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
5. V další fázi řízení dospěl Ústavní soud - po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
7. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít §30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti §30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná.
8. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
9. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 4198/18, sp. zn. III. ÚS 3979/18, sp. zn. III. ÚS 271/19, sp. zn. III. ÚS 285/19, sp. zn. III. ÚS 408/19, sp. zn. III. ÚS 419/19, sp. zn. III. ÚS 579/19, sp. zn. III. ÚS 615/19, sp. zn. III. ÚS 654/19, sp. zn. III. ÚS 679/19, sp. zn. III. ÚS 752/19, sp. zn. III. ÚS 976/19 a řadě dalších se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj