ECLI:CZ:US:2019:1.US.2259.18.1
sp. zn. I. ÚS 2259/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Litoměřická 24, 411 41 Žitenice, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 PP 68/2017-32 ze dne 26. 3. 2018 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 166/2018-44 ze dne 2. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy a dále měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel před obecnými soudy, ostatně jakož i v ústavní stížnosti, namítal zejména to, že se od počátku výkonu trestu odnětí svobody chová vzorně, nikdy za celou dobu 9 let nebyl kázeňsky trestán, způsob výkonu trestu mu byl usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 0 Nt 1390/2015-46 ze dne 5. 8. 2015 ujednocen do věznice s dozorem, byl vždy pracovně zařazen, od počátku roku 2013 je veden v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace, byl již 8x doma na přerušení trestu, dohromady 53 dní a má již 23 odměn. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, když zamítly jeho další žádost o podmíněné propuštění pro nesplnění zákonné podmínky předpokladu vedení řádného života v budoucnu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, z recentní doby např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2276/18 ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že pro tuto chvíli závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoliv důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014).
Dále je nutné akcentovat i tu skutečnost, že v nyní posuzovaném řízení nedošlo k faktickému vyloučení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele do budoucna. Podle názoru okresního i krajského soudu je prozatím třeba na stěžovatele - s ohledem na charakter jeho předchozí trestné činnosti - ještě nějakou dobu působit výkonem trestu odnětí svobody, aby se zbavil všech škodlivých návyků. Ostatně odsouzený stěžovatel má konec trestu stanoven až na 15. 4. 2024. Dlužno dodat, že v případě budoucího rozhodování o žádostech stěžovatele o podmíněné propuštění za současného zachování důkazně podložené pozitivní tendence u hodnocení stěžovatele bude s plynoucím časem docházet k vychýlení ve prospěch splnění i třetí podmínky stanovené trestním zákoníkem pro podmíněné propuštění a obecné soudy budou muset stále pečlivěji odůvodňovat, z čeho dovodily případné nesplnění této podmínky tak, aby nedošlo k výše zmíněnému faktickému vyloučení možnosti podmíněného propuštění. Dle názoru Ústavního soudu není případný ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, neboť v nyní projednávaném případě obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexních informacích o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy a polepšení během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem. Je evidentní, že obecné soudy zatím nevyloučily možnost podmíněného propuštění a "nezlomily tak hůl" nad odsouzeným stěžovatelem definitivně.
Pokud se týká argumentace stěžovatele usnesením téhož samosoudce okresního soudce v jiné věci, které vedlo k podmíněnému propuštění odsouzeného, pak tato komparativní argumentace není absolutně případná. Jak již bylo uvedeno výše, je výhradně na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení trestu nastaly. Zásadní rozdíl v porovnávaném případě spočívá prima facie již v tom, že ačkoliv odsouzený vykonával trest odnětí svobody v délce 10 let, měl stanoven konec trestu již na 27. 7. 2019, přičemž soud o podmíněném propuštění rozhodl 17. 5. 2018, tj. po výkonu podstatné části trestu, nikoliv jeho poloviny.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu