ECLI:CZ:US:2019:1.US.2301.18.1
sp. zn. I. ÚS 2301/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Květoslavy Petřekové, 2) Boženy Žigové a 3) Jana Žigy, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 3 As 103/2017-23, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2017 č. j. 38 Ad 1/2010-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které porušily princip instanční vázanosti právním názorem Ústavního soudu, princip vázanosti vlastním předchozím postupem, jakož i princip zákazu újmy v důsledku uplatnění ochrany práv a svobod. Tím, že soudy o dané věci nerozhodly meritorně, došlo podle stěžovatelů k odepření spravedlnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou procesními nástupci Ladislava Žigy, který u České správy sociálního zabezpečení (dále jen "správní orgán") uplatnil nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěným do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.").
Správní orgán žádost Ladislava Žigy zamítl rozhodnutím ze dne 12. 11. 2009 č. j. 240816797/A. Proti tomuto rozhodnutí podal právní předchůdce stěžovatelů žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). V průběhu řízení před krajským soudem právní předchůdce stěžovatelů zemřel a stěžovatelé byli přibráni do řízení. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2012 č. j. 38 Ad 1/2010-82. Stěžovatelé podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem č. j. 3 Ads 115/2012-29 ze dne 6. 11. 2013 rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu odmítl s odůvodněním, že nárok nepřechází na dědice v případě, kdy původní žadatel zemře až po vydání pravomocného rozhodnutí ve správním řízení s poukazem na dikci §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., jakož i na dosavadní judikaturu svoji, tak i Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 3069/10). Stěžovatelé se následně obrátili s ústavní stížností na zdejší soud, který nálezem sp. zn. III. ÚS 84/14 (ve spojení se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 44/16) zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a uvedl, že dědicové jsou oprávněni vstoupit do řízení o - byť jen tvrzeném - nároku i v situaci, kdy po pravomocném rozhodnutí správního orgánu žadatel zemře, aby mohli účinně hájit svá procesní práva v řízení před soudem. Po kasačním zásahu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ads 115/2012-83 ze dne 11. 1. 2017 zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 38 Ad 1/2010-84 ze dne 24. 9. 2012 pro procesní vady, které mohly mít vliv na zákonnost řízení před ním (otázky přípustnosti a včasnosti žaloby), a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru o přípustnosti žaloby, avšak shledal, že žaloba byla podána opožděně, proto ji odmítl. Stěžovatelé se obrátili s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, který ji napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelů náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, případně též čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. V projednávaném případě soudy této podmínce vyhověly. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, a Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ve svých rozhodnutích správní soudy uvedly přesvědčivé argumenty, proč k uvedeným závěrům dospěly, což podpořily odkazy na související judikaturu.
Ústavní soud ověřil, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/14 při svém následném postupu respektovaly. Tzv. kasační závaznost rozhodnutí Ústavního soudu přitom podle ustálené judikatury může být soudy reflektována zásadně toliko bezpodmínečným respektováním jeho nálezové judikatury (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 467/98 či IV. ÚS 1642/11). Nosnou otázkou v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 84/14 bylo toliko nástupnictví stěžovatelů v řízení před správními soudy. K němu se vztahoval jak výrok, tak i odůvodnění předmětného nálezu. A pouze ve vztahu k této otázce Ústavní soud zavázal správní soudy svým autoritativním právním názorem. Konstatování Ústavního soudu v bodě 39 citovaného nálezu, na které stěžovatelé poukazují, a podle něhož "Nejvyšší správní soud se proto musí nyní zabývat věcí znovu, aniž již bude vycházet ze své dosud zastávané argumentace, stejně jako již pomine právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10, o který se ve svém rozhodnutí a následné argumentaci rovněž opřel", je třeba vnímat v kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. Bylo by nanejvýš formalistické, kdyby z citovaného nálezu soudy vycházely zcela doslovně, jak dovozují stěžovatelé, a od základu změnily veškerou svoji argumentaci v předcházejícím řízení dosud zastávanou. Ústavní soud ostatně v citovaném nálezu nevyslovil žádný právní názor, pokud jde o procesní aspekty věci, které zásadně ovlivnily obsah napadených rozhodnutí.
Konkluze správních soudů o opožděnosti podané žaloby by mohly představovat porušení práva na spravedlivý (řádný) proces v situaci, kdy by byly ve vztahu ke stěžovatelům překvapivé. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Správní orgán poskytl stěžovatelům jednoznačné poučení, že žalobu je možné podat ve lhůtě 30 dnů, tudíž lze souhlasit s názorem krajského soudu, že po nich bylo možné spravedlivě požadovat, aby proti výsledku správního řízení brojili včas. Ostatně stěžovatelé byli po celou dobu zastoupeni advokátem.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Naopak by bylo porušením práva na spravedlivý (řádný) proces, pokud by Nejvyšší správní soud rezignoval na svoji úlohu instančně nadřízeného a vady v postupu krajského soudu (meritorní vyřízení věci namísto jejího odmítnutí) by přešel. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že ve věci mělo být meritorně rozhodnuto, pokud nebyly splněny všechny podmínky řízení. Právě v zájmu zachování spravedlivého (řádného) procesu jsou soudy povinny kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda je vůbec možno rozhodnout ve věci samé.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu