ECLI:CZ:US:2019:1.US.2332.19.1
sp. zn. I. ÚS 2332/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Stanislava Runtaga, zastoupeného JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem Olomouc, Partyzánská 37, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2018 č. j. 69 Co 181/2018-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 2. 2018 č. j. 11 C 94/2016-228 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, specifikovaným v rozsudku (výrok I.), přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci, aby zaplatil na vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovateli jako žalovanému 1. částku 2 068 889,- Kč a žalované 2. částku 443 333 Kč (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s tím, že dovolatel nesplnil obligatorní povinnost uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Absence vymezení, v čem stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, se týká i jeho ústavní stížnosti. Vyjma pouhého odkazu na čl. 11 Listiny neobsahuje žádný argument, v čem by měl jím napadený rozsudek krajského soudu porušit jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel pouze uvádí, že žádal, aby po zrušení podílového spoluvlastnictví byly zbylé podíly za náhradu přikázány jemu a "přesto bylo rozhodnuto proti jeho stanovisku".
Ústavní soud posoudil jak obsah jím napadeného rozhodnutí, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu -tak podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatel k ústavní stížnosti toliko přiložil. Dospěl pak k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům, které řádně odůvodnil.
Ústavní soud ani na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho odmítavé rozhodnutí je jasné, srozumitelně a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatele. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je jen návrh stěžovatele na to, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu a vyhověl tak jeho představě o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato role však, jak je výše vysvětleno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud k tomu připomíná, že skutečnost, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu