ECLI:CZ:US:2019:1.US.2396.18.1
sp. zn. I. ÚS 2396/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RNDr. Milana Hagana, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 23 Cdo 50/2018-259 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017 č. j. 35 Co 224/2017-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 65 C 148/2015-131 zrušil revizní rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 12. 5. 2015 sp. zn. Rsp 91729/09. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele s návrhem na zrušení citovaného rozhodčího nálezu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu a - na rozdíl od něj - dovodil, že v souzené věci nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále také "ZRŘ").
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele s odkazem na ustanovení §243c odst. 1 věta první a §237 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že v souzené věci nenastala taková procesní situace, že by důvodem procesního neúspěchu stěžovatele v rozhodčím řízení nebylo neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení. Dovolací soud poukázal na to, že závěr odvolacího soudu, že nebyl důvod k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. či výzvě k doplnění tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je správný a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a s jeho judikaturou. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani stěžovatelem zpochybněný procesní postup rozhodčího tribunálu, který měl podle jeho tvrzení použít v rozhodčím řízení protokol výpovědi z jiného soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze, aniž by došlo v rozhodčím řízení k výslechu svědka. Nejvyšší soud také v této věci připomněl, že se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval. Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení §18 ZRŘ. Odnětí možnosti účastníku jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle §31 písm. e) ZRŘ důvod ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat; institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, což ostatně vyplývá i z výše citované judikatury. Dovolací soud navíc připomněl, že ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by stěžovatel v rozhodčím řízení navrhoval takové důkazy týkající se otázky započtení, které by rozhodčím soudem nebyly bez uvedení důvodu provedeny - to ostatně ani stěžovatel netvrdí. Ten tak zpochybňuje pouze hodnocení důkazů, avšak takový přezkum civilním soudům v řízení, jímž se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nepřísluší.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl skutkové okolnosti, shrnul dosavadní procesní vývoj a popsal podstatu sporu. Soustředil se na to, že nebyl revizním rozhodčím senátem poučen podle §30 ZRŘ ve spojení s §118 odst. 2 o. s. ř., že tento senát porušil zásadu rovnosti stran, když opomenul důkazy a tvrzení stěžovatele arevizní rozhodčí nález byl pro něj překvapivý, neboť tento senát postupoval nepředvídatelně a revizní rozhodčí nález řádně neodůvodnil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah dotčených rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní podústavní právo a přiléhavě uvedly důvody pro přijetí napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se řádně a logicky vypořádal s námitkami stěžovatele a při této příležitosti poukázal na význam skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu. Současně adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi týkající se dotčených procesně právních otázek. Ústavní soud především poukazuje na věcnou a přesvědčivou analýzu důvodů, pro které nebylo nutné poučení stěžovatele podle §118a odst. 2 o. s. ř., resp. výzva k doplnění tvrzení podle §118 a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.; obdobné platí také o použití důkazních prostředků, resp. (ne)provedení důkazů navrhovaných účastníkem řízení (stěžovatelem), jež byly v obou případech podepřeny odkazy na jasnou, obsáhlou a dostatečně známou judikaturu.
Z uvedeného ostatně také vyplývá průkaznost argumentace Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu