ECLI:CZ:US:2019:1.US.2447.19.1
sp. zn. I. ÚS 2447/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 12. 2017 č. j. 38 C 192/2015-552, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018 č. j. 11 Co 89/2018-614, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 428/2019-650, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které došly k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatelka pozbyla vlastnické právo k nemovitým a movitým věcem před rozhodným obdobím a v návaznosti na tento závěr nesprávně vyhodnotily otázku majetkové křivdy způsobené stěžovatelce. Soudy se podle stěžovatelky opomněly zabývat pro ni příznivými závěry vyplývajícími z nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, jakož i tím, zda domnělou konfiskací majetku stěžovatelky nedošlo ke zneužití Benešových dekretů (s odkazem na bod 208 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se před civilními soudy neúspěšně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem specifikovaných nemovitých i movitých věcí nacházejících se v k. ú. Karlova Studánka, a to postupem podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Okresní soud v Bruntále žalobu stěžovatelky zamítl, neboť nesplnila požadavky dané zákonem č. 428/2012 Sb. Stěžovatelce se nestala majetková křivda v rozhodném období, tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (předmětný majetek jí byl zkonfiskován Velkoněmeckou říší v době nacistické okupace Československa) a nestala se ani způsobem daným v §5 zákona č. 428/2012 Sb. Žaloba byla zamítnuta též s odkazem na zákonnou výjimku z restituce upravenou v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle níž nelze věci vydat, pokud byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro jeho vady odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
Ústavní soud se předně neztotožnil s námitkou porušení zásady in favorem restitutionis, tj. interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivěji. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94). Tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní úpravy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze opomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.
Stejně nepřípadnou se jeví stěžovatelčina argumentace stran porušení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Toto ustanovení představuje interpretační pravidlo a výslovně odkazuje na povinnost orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám výpisy z evidence a další podklady, a to bezplatně a bez zbytečného odkladu. Porušení těchto povinností však stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, pouze odkazuje na citovaná ustanovení. Totéž lze uvést i k námitce porušení preambule zákona č. 428/2012 Sb. ze strany orgánů veřejné moci. K tomu lze uvést - jak je ostatně patrno ze samotné preambule - že restituční zákon cílí k nápravě majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 - 1989. V nyní projednávaném případě však žádná křivda spáchaná v takto vymezeném rozhodném období na stěžovatelce, resp. na jejím právním předchůdci spáchána nebyla.
Spornou otázkou tak zůstává, zda na daný případ dopadá výjimka zakotvená v §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle kterého platí: "Věci nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy." Civilní soudy k tomu uzavřely, že žalobě stěžovatelky nelze vyhovět právě kvůli této zákonné výluce. Stěžovatelka přitom před soudy v souladu s §5 zákona č. 428/2012 Sb. neprokázala, že v rozhodném období (tj. v období let 1948 až 1989) byla vlastníkem předmětných věcí, případně že nebylo dokončeno řízení, ve kterém se žalobce domáhal vydání předmětných věcí z důvodu nezákonné konfiskace. Okresní soud uzavřel, že v rozhodném období byla jako vlastník v pozemkových knihách uvedena německá právnická osoba a stěžovatelka neprokázala, že její vlastnické právo jí bylo v rozhodném období odňato některým ze způsobů taxativně vymezených v §5 zákona č. 428/2012 Sb.
Okolnost, že velmistr právního předchůdce stěžovatelky požadoval navrácení majetku, ale nedomáhal se ho postupem stanoveným zákonem č. 128/1946 Sb., podle kterého se vrácení majetku pozbytého po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce lze domáhat jedině v řízení podle tohoto zákona, není právně relevantní. Majetek, jehož navrácení se stěžovatelka domáhá, totiž není majetkem, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (srov. §24 tohoto dekretu). Z uvedeného je patrné, že právní předchůdce stěžovatelky nebyl v osobní působnosti dekretu č. 5/1945 Sb. a podle §24 odst. 4 tohoto dekretu měl ostatní majetek zůstat pod národní správou až do přijetí nové úpravy, kterou se následně stal zákon č. 128/1946 Sb. Uvedené tedy platí i v případech, kdy (stejně jako tomu bylo u stěžovatelky) byly žádosti o navrácení majetku podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti dekret č. 5/1945, ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v ustanovení §10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (srov. též dobovou judikaturu, na kterou odkazoval nalézací soud).
Ústavní soud proto uzavírá, že jelikož nebyl právní předchůdce stěžovatelky po skončení války evidován jako vlastník předmětných věcí, zákonným postupem pro vydání těchto věcí bylo podání žaloby podle §10 zákona č. 128/1946 Sb., neboť konfiskovaný majetek německé společnosti byl odňat právnímu předchůdci stěžovatelky v době nacistické okupace z důvodů popsaných v zákoně č. 128/1946 Sb. Ani existence podání takové žaloby však nebyla v řízení prokázána, přičemž by postačovalo pouhé zahájení řízení, nikoliv jeho pravomocné skončení - s ohledem na další celospolečenský a politický vývoj.
Stěžovatelka též odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 254/2000. Jeho závěry však nelze bez dalšího přenášet na právě projednávanou kauzu, neboť se jednalo o skutkově i právně naprosto odlišný případ. Ústavní soud v tomto nálezu sice skutečně uzavřel, že nelze k tíži oprávněné osoby přičítat skutečnost, že neuplatnila nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak z důvodů, které stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí. Těmito důvody byla především okolnost, že stěžovatel v této věci byl vnukem původně oprávněných osob. Podle zákona č. 128/1946 Sb. i podle dekretu č. 5/1945 Sb. však měl nárok na vydání nemovitosti pouze původní vlastník (prarodiče stěžovatele) nebo jeho dědicové (tzn. otec stěžovatele), kteří nárok na vydání podle těchto předpisů řádně uplatnili. Stěžovatel i s ohledem na datum svého narození nárok předepsaným způsobem uplatnit objektivně nemohl. Soudy v návaznosti na §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. uzavřely, že stěžovatel (jako vnuk původních vlastníků) nemůže být oprávněnou osobou. Takový výklad hodnotil Ústavní soud jako příliš restriktivní a formalistický, a proto soudní rozhodnutí zrušil. Rozhodně však tímto nálezem nebyl aprobován obecný postup, kdy by nebylo nutné dodržet zákonný postup pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti upravený zákonem č. 128/1946 Sb., pokud tomu nebrání nějaké mimořádné skutečnosti.
V obdobných souvislostech stěžovatelka odkazuje na usnesení (nikoliv nález, jak nesprávně uvádí) sp. zn. II. ÚS 3/2000, v němž podle stěžovatelky Ústavní soud přijal stanovisko, že nárok osob podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby vlastník projevil vůli k získání jeho majetku zpět, což stěžovatelka (resp. právní předchůdce stěžovatelky) v nyní projednávaném případě jednoznačně učinila prostřednictvím žádostí svého velmistra adresovaných správním úřadům a vysoce postaveným osobám. V této věci obecné soudy došly k závěru, že "vlastnické právo postižených subjektů se zásadně neobnovovalo pouhou účinností dekretu č. 5/1945 Sb., ale musel být dodržen postup stanovený tímto dekretem a následně zákonem č. 128/1946 Sb.". S těmito názory se Ústavní soud ztotožnil, a proto napadená rozhodnutí nezrušil. Současně v tomto usnesení uvedl, že "při individuálním posouzení nedostatku uplatnění nároku u soudu před 25. 2. 1948 nutno např. zvažovat, zda nebylo fyzicky znemožněno účastníkům tak učinit... Lze připustit tvrzení stěžovatele, že z ustanovení §3 odst. 2 zákona nelze dovodit, že by nárok osob podle zákona č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem. Je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Každý takto učiněný akt, byť neměl zákonné náležitosti, možno teprve posuzovat individuálně ve vztahu na stupeň rasistické perzekuce". V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka v řízení před soudy žádný argument stran rasistické perzekuce, který by částečně ospravedlňoval nedodržení postupu podle zákona č. 128/1946 Sb., nepředkládala (k rasistické perzekuci srov. rovněž nálezy sp. zn. II. ÚS 66/98 nebo II. ÚS 3/98).
Za situace, kdy civilní soudy prokazatelně uzavřely, že stěžovatelka se obnovení vlastnického práva v poválečném období nedomáhala zákonem předepsaným způsobem, případně že v jejím případě nelze dovodit mimořádné okolnosti, pro které by bylo nedodržení zákonného postupu ospravedlnitelné, nebylo možné se žalobou domáhat určení vlastnického práva státu, neboť požadovaný majetek nebyl zabaven v rozhodném období podle §5 zákona č. 428/2012 Sb. a současně to vylučuje zákonné ustanovení §8 odst. 1 písm. h) citovaného zákona.
Stěžovatelka rovněž nepřípadně poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2430/13, jehož závěry však nelze na nyní projednávaný případ aplikovat. Restituční nárok v tomto případě neuplatňovala církev ani jiná náboženská společnost, a proto byly aplikovány jiné právní předpisy. Nadto je třeba upozornit, že v případě opočenského zámku se jednalo o povolení obnovy řízení, tedy o procesní otázku, nešlo o rozhodování o meritu věci.
Pokud jde o vydání movitých věcí, které měly podle tvrzení stěžovatelky tvořit inventář požadovaných nemovitostí, stěžovatelka nepředložila k tomuto tvrzenému nároku žádné důkazy způsobilé prokázat její vlastnické právo. Stěžejní se ve věci jeví, že movité věci jakožto inventář nelze stěžovatelce vydat, není-li jí vydána sporná nemovitost. Tzn. i na nárokované movité věci dopadá restituční výjimka podle §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.
K námitce neúčelnosti přiznaných nákladů vedlejšímu účastníkovi (obci Karlova Studánka) Ústavní soud uvádí, že civilní soudy nákladové výroky napadených rozhodnutí dostatečně a ústavně konformně odůvodnily, když vyšly z příslušných ustanovení o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ústavní soud ověřil, že se všechny civilní soudy otázkou účelnosti nákladů vedlejšího účastníka řádně zabývaly, jejich závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Z ustálené judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11 nebo I. ÚS 195/13).
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnila před civilními soudy, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nenalezl důvod, aby závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž citoval relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 18/97, II. ÚS 3/2000, I. ÚS 285/2000, III. ÚS 318/06 či III. ÚS 88/06).
Ústavní soud závěrem připomíná, že již v usneseních sp. zn. III. ÚS 4163/18 nebo II. ÚS 2426/19 odmítl ústavní stížnosti téže stěžovatelky jako návrhy zjevně neopodstatněné ve věcech, v nichž civilní soudy zaujaly shodný výklad zákona č. 428/2012 Sb. V řízení, které bylo ukončeno zmíněnými usneseními, byly přitom uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto ve stručnosti odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu