ECLI:CZ:US:2019:1.US.2454.17.1
sp. zn. I. ÚS 2454/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5300/2016-267 ze dne 9. 5. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 228/2016-256 ze dne 16. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti domáhal výhradně zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 228/2016-256 ze dne 16. 8. 2016 s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu ústavní stížnosti a její přílohy je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019 či recentní usnesení sp. zn. I. ÚS 1985/19 ze dne 3. 9. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 80 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Proti stěžovateli bylo dne 14. 4. 2010 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 45/2012 ze dne 29. 4. 2014 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán. O odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 233/2014 ze dne 7. 10. 2014 tak, že se doplňuje rozsudek soudu prvního stupně o výrok, dle kterého se Česká pojišťovna, a. s., podle §229 odst. 3 trestního řádu odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a odvolání státního zástupce ohledně obžalovaných se zamítá. Pravomocně byla věc pro stěžovatele ukončena dne 7. 10. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") pak uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 3. 10. 2015 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 3. 10. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 80 000 Kč ve výši 8,05 % p. a. od 3. 9. 2015 do 2. 10. 2015 (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III.). K odvolání obou účastníků pak Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, jinak jej ve výroku II. potvrdil (výrok I.), a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti námitky promlčení, když dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dnem právní moci rozsudku soudu prvního stupně, tj. 7. 10. 2014. Odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak uzavřel, že za situace, kdy byl stěžovatel zproštěn obžaloby, počala promlčecí doba podle §32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. (dále také "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), běžet nejpozději dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nabyl právní moci, tj. 8. 10. 2014. Po dobu od 19. 3. 2015 do 8. 9. 2015 došlo ke stavění promlčecí lhůty ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a pokud žalobce žalobu k soudu podal až 7. 10. 2015, stalo se tak zřejmě po uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřoval ve vyřešení otázky, kdy nastává právní moc rozsudku v trestní věci, pokud obžalovaný ani jeho obhájce nejsou přítomni při jeho vyhlašování až do konce vyhlašování, která dle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázky, zda subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí o zproštění obžaloby, resp. doručen rozsudek, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 5300/2016-267 ze dne 9. 5. 2017 stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že uvedené otázky přípustnost dovolání založit nemohou. V odůvodnění svého odmítavého usnesení mj. uvedl, že "tvrzení, že obžalovaný ani jeho obhájce nebyli přítomni při vyhlašování rozsudku až do konce vyhlašování, je novou skutečností, kterou podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit nelze." Dále uvedl, že "řešení otázky, kdy nastává právní moc rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení, je v napadeném rozhodnutí plně v souladu nejen s jednoznačnou právní úpravou obsaženou v ustanovení §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s ustanovením §245 odst. 1 trestního řádu, ale i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 201/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012)."
K otázce počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem (dovolatelem) tvrzený rozpor mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 96/2011 ze dne 22. 11. 2011 je pouze domnělý, neboť stěžovatel ve své argumentaci pomíjí to, že v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 96/2011 byly uplatněny dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy, ze dvou různých odpovědnostních titulů, a to z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání (tak jako v nyní projednávané věci) a z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Ani tato otázka tak nezaložila přípustnost dovolání. Závěrem pak Nejvyšší soud konstatoval, že k výkladu ustanovení §32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. se dovolací soud od původních závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2371/2009 ze dne 21. 4. 2011 odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20. 6. 2012, ve kterém dovodil, že "promlčecí doba začala plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby. Tento právní závěr, a to přímo ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty první o. s. ř.[správně OdpŠk], byl potvrzen i další rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012); a uzavřel, že k ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu ustanovení §32 odst. 3 věty první i druhé zákona č. 82/1998 Sb. došlo v každém případě dlouho předtím, než skončilo trestní stíhání stěžovatele (žalobce) v nyní projednávané věci a než tedy i stěžovateli (žalobci) počala běžet promlčecí lhůta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu i Nejvyššího soudu a jako stěžejní námitku uplatňuje to, že o vzniku nemajetkové újmy se dozvěděl až dnem doručení zprošťujícího rozsudku (tj. dnem 4. 11. 2014), neboť stěžovatel ani obhájce nebyli přítomni vyhlašování rozsudku až do konce. Namítá, že soudy postupovaly formalisticky, když vyšly pouze z chybně vyznačené doložky právní moci na zprošťujícím trestním rozsudku. Postupem žalované a obecných soudů včetně Nejvyššího soudu tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci a v konečném důsledku i k zásahu do jeho vlastnického práva.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje se závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, respektive výkladem a aplikací podústavního práva včetně příslušné konstantní judikatury.
Ústavní soud konstatuje, že úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud nevidí důvod, proč v nyní projednávaném případě zpochybňovat komentářovou literaturu a judikaturu k výkladu ustanovení §32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb., resp. počátku běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu nemajetkové újmy, a to právě s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu - zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20. 6. 2012. Je třeba akcentovat tu skutečnost (ostatně ji zmiňuje také Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení), že k ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu §32 odst. 3 věta první i druhá zákona č. 82/1998 Sb. došlo dávno předtím, než skončilo trestní stíhání stěžovatele v nyní projednávané věci a než tedy i stěžovateli počala běžet promlčecí lhůta. Z citované judikatury vyplývá, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 věta první zákona o odpovědnosti státu za škodu počíná plynout dnem následujícím po právní moci zprošťujícího rozsudku (v daném případě tedy nejpozději 8. 10. 2014).
Ústavní soud doplňuje, že rovněž otázka nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení je v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 228/2016-256 ze dne 16. 8. 2016 plně v souladu nejen s jednoznačnou právní úpravou obsaženou v ustanovení §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s ustanovením §245 odst. 1 trestního řádu, ale také judikaturou Nejvyššího soudu. Jestliže tedy v trestním řízení nabývá právní moci rozsudek odvolacího soudu dnem vyhlášení, neboť proti němu není přípustné odvolání [§139 odst. 1 písm. a) ve spojení s §245 odst. 1 trestního řádu a contrario], pak s následným doručením již nejsou - pokud jde o nabytí právní moci - spojovány žádné právní účinky. V tomto ohledu se pak námitka, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli přítomni až do konce vyhlašování zprošťujícího rozsudku, nejeví jako relevantní.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu