ECLI:CZ:US:2019:1.US.2470.19.1
sp. zn. I. ÚS 2470/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem Milady Horákové 10, Svitavy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019 č. j. 17 Co 94/2019-186 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2018 č. j. 27 C 24/2017-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že postupem civilních soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se nedostatečně zabývaly přípustností uplatnění námitky promlčení a počátkem běhu promlčecí lhůty a v konečném důsledku zamítly jeho nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 149 441,40 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání a nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 91/2011. V průběhu řízení vedlejší účastník na základě předběžného projednání uplatněného nároku plně vyhověl nároku stěžovatele na náhradu škody ve výši 43 441,40 Kč, nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání shledal vedlejší účastník důvodným co do částky 60 000 Kč a současně se stěžovateli omluvil za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Vzhledem k tomu vzal stěžovatel žalobu částečně zpět co do částky 103 441,40 Kč a setrval na žalobě co do částky 46 000 Kč s příslušenstvím z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi částku 46 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 83 441,40 Kč od 28. 1. 2017 do 18. 8. 2017 a z částky 46 000 Kč od 16. 9. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 28. 1. 2017 do zaplacení a z částky 46 000 Kč od 28. 1. 2017 do 15. 9. 2017 (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi náhradu nákladů řízení ve výši 36 338 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelovi náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 495,20 Kč (výrok II) a stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo sp. zn. I. ÚS 215/12).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že nárok stěžovatele byl v době podání žaloby již promlčen.
Ústavní soud ověřil, že z obsahu podání ze dne 27. 7. 2016, kterým stěžovatel předběžně uplatnil u vedlejšího účastníka nárok na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 43 441,40 Kč, spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu, a dále nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 150 000 Kč, nevyplývá, že by rovněž uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Vzhledem k tomu závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3496/13, na něž stěžovatel odkazuje, na nyní projednávaný případ nemohou dopadat. Z předmětného nálezu totiž vyplývá, že stěžovatelé ve svém podání návrh na předběžné projednání nároku na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení uplatnili a běh promlčecí lhůty se tudíž stavět měl.
Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně ostatním soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dána možnost jeho adekvátní interpretace. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se též již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 nebo IV. ÚS 1615/12). Ústavní soud došel k závěru, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu