ECLI:CZ:US:2019:1.US.2765.18.1
sp. zn. I. ÚS 2765/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. R., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Štupartská 599/4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2018 č. j. 2 To 44/2018-1276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 1/2016 vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 3. 2018 č. j. 5 T 1/2016-1249 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 5 T 1/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 2 To 53/2016. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v trestním řízení byl pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dne 24. 1. 2018 si podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, kde považoval za novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu zjištění, které osobě náleží zajištěný vzorek DNA na místě údajného trestného činu. Tuto skutečnost nenamítal v rámci své obhajoby v původním trestním řízení z důvodu svého opomenutí. Navíc z vyhotovených znaleckých posudků vyplývá, že nebylo možné se vyjádřit ke stáří a ani autorství zjištěných biologických stop na místě činu a nelze se ani vyjádřit k tomu, zda se jedná o mužské biologické stopy nebo ženské biologické stopy. Současně stěžovatel opomněl uvést, že předchozí trestnou činnost páchal pouze pod vlivem návykové látky, tj. alkoholu, avšak v inkriminovanou dobu pod vlivem návykové látky nebyl.
4. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými Vrchním soudem v Praze, a to že ve veřejném zasedání nevyšla žádná nová skutečnost najevo a ze strany stěžovatele se jedná pouze o doplnění nebo zpochybnění důkazního prostředku z původního trestního řízení. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nezjistil provedeným dokazováním skutkový stav správně, provedené důkazy hodnotil jednostranně a mechanicky v neprospěch stěžovatele a nepřihlížel k jejich vzájemným souvislostem. Vrchní soud v Praze pak pouze formalisticky převzal argumentaci soudu prvního stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513) a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
8. V řízení o povolení obnovy řízení úkolem ústavního soudnictví tak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
9. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
10. Přibraný znalec z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky se odvolal na původní závěr odborného vyjádření (kriminalistické expertízy), kterou měl soud prvního stupně v nalézacím řízení k dispozici. Nad rámec původních odborných závěrů se nyní znalec vyjádřil tak, že není možné se vyjádřit ke stáří ani autorství zjištěných biologických stop na místě činu a nelze se ani vyjádřit k tomu, zda se jedná o mužské nebo ženské biologické stopy a nelze ani biologické stopy ztotožnit s žádnou osobou. Soudní znalec v doplňujícím výslechu přednesl novou skutečnost v tom smyslu, že upřesnil své původní závěry znaleckého posudku o konstatování, že u stěžovatele je sexuologickými vyšetřeními kategoricky vyloučena homosexuální pedofilie. Na návrh stěžovatele pak soud prvního stupně provedl i důkaz spisem Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, vztahující se především k možné manipulaci s biologickými stopami ze strany policejních orgánů. Krajský soud v Hradci Králové považoval za nesporné, že realizací výslechů dvou znalců, přečtením méně významných listinných důkazů, jakož i konstatováním podstatného obsahu přílohového spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů a konfrontací jejich obsahu s výsledky a závěry vyplynuvšími z provedeného velmi rozsáhlého dokazování u nalézacího soudu, byla toliko potvrzena předchozí skutková zjištění obecných soudů obou stupňů a jejich realizací nevyšly v žádném případě najevo hodnověrné prokazatelné nové skutečnosti či důkazy, které by těmto soudům byly dříve neznámé a nebyla tak jakkoli zpochybněna správnost původně v řízení před oběma těmito soudy provedených usvědčujících důkazů.
11. Po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze poté konstatoval, že k žádným procesním vadám, které by činily napadené usnesení nezákonným, nedošlo a soud prvního stupně po provedeném dokazování ve veřejném zasedání správně dospěl k závěru, že obsah jím provedených důkazů požadovanou změnu skutkových zjištění předvídanou §278 odst. 1 trestního řádu nepřinesl.
12. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, aby zjistil, zda jsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadené rozhodnutí nenese znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny.
13. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu