ECLI:CZ:US:2019:1.US.2946.18.1
sp. zn. I. ÚS 2946/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), Věznice P. O. BOX 1, Příbram, (roz. K.), zastoupen JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2017, č. j. 20 T 101/2016-293, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2017, č. j. 3 To 258/2017-341, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 Tdo 663/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán v bodě 1. vinným zločinem pohlavního zneužívání, jehož se měl dopustit dne 21. 7. 2015 v rodinném domě v J., kde byl na návštěvě a hlídal děti své známé Pavly P., a to nezl. Evu L., nezl. Jiřího V., za kterými přišla na návštěvu jejich kamarádka nezl. Erika M. (jedná se o pseudonymy). Tuto měl stěžovatel vylákat pod záminkou hry na schovávanou do vedlejší místnosti, kde s ní zůstal sám a kde ji v rozsudku popsaným způsobem pohlavně zneužil. Krátce na to poškozená nezletilá utekla a běžela za svou babičkou Annou P. (jedná se o pseudonym), které se s tím, co se stalo, svěřila. Shora citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel dále v bodě dva uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, současně mu bylo uloženo též ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a nově mu ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a devíti měsíců. Ve výroku o ochranném sexuologickém léčení v ústavní formě zůstal rozsudkem soudu prvního stupně nezměněn.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel v části týkající se pohlavního zneužívání namítl, že se tohoto nedopustil. Obvinění vychází pouze z výpovědi poškozené. Tvrzené fotografování mobilem bylo Policií ČR vyvráceno. Nezletilá Erika v době, kdy stěžovatel hlídal Jiřího V. a Evu L. v domě vůbec nebyla. Tuto nikdy dříve a ani později neviděl. Obecné soudy se nezabývaly skutkovým dějem, jak jej vylíčil stěžovatel. Nebyl proveden výslech nezletilé Evy L. Stěžovatel poukázal též na znalecký posudek PhDr. H. Khulové a MUDr. D. Skřontové, v němž je konstatována snadná ovlivnitelnost nezletilé Eriky. Při posouzení možné lhavosti dítě znalkyně uvedly, že nezletilá lhát může v případě obrany v zátěžové situaci pro ni v nevhodných podmínkách. Stejně tak stěžovatel zpochybnil výpověď Anny P., která se neshoduje s výpovědí nezl. Jiřího, který nepotvrdil, že by nezletilá Erika při odchodu z domu brečela. Žádný přímý svědek vytýkaného jednání nebyl přítomen.
Obecné soudy se rovněž nezabývaly výpovědí jeho bývalé přítelkyně Lucie H. (jedná se o pseudonym), která se společně se sestrou veřejně vyslovovaly v tom smyslu, že stěžovatele dostanou do basy. Stěžovatel zpochybnil též znalecký posudek MUDr. Grussmannové, která podle jeho mínění vycházela pouze z posudku vydaného před dlouhou dobou, přičemž je třeba vzít v úvahu věk, kdy mělo k předchozí deliktní činnosti dojít. V posudku absentuje jiné klinické vyšetření, popř. jiné odborné vyšetření. Znalkyně vyšla pouze ze samotného osobního rozhovoru se stěžovatelem, současně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by z tohoto rozhovoru zjistila, její závěr je čistě formální bez konkrétních dalších indicií.
Stěžovatel má za to, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného opatření. Rovněž nebyl proveden k návrhu stěžovatele výslech nezletilé Evy. Poškozená Erika nebyla se stěžovatelem nikdy konfrontována.
Ke skutku zanedbání povinné výživy stěžovatel uvedl, že se tohoto jednání nedopustil, byť se při jednání soudu k tomuto skutku doznal. Nárok jeho syna Tomáše (jedná se o pseudonym) na výživné, dříve než byl odsouzen, zanikl. O této věci má probíhat řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně.
Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by naplnila skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden jeho důkaz výslechem nezletilé Evy, nelze přehlédnout, že tato měla v době spáchaného trestného činu cca pět let.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy spolehlivě zjistily skutkový stav věci s tím, že vyšly z důkazů tvořících souvislý a ucelený řetězec. Tento v odůvodnění navíc podrobně popsaly a vyhodnotily, což jim umožnilo udělat spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Je sice pravdou, že se v soudním řízení neprokázalo, že by si stěžovatel nezletilou během zneužívání fotil, nicméně tato skutečnost sama o sobě neobstojí ve srovnání s ostatními předloženými důkazy (navíc, pokud fotografující od svého úmyslu fotografovat upustí, z pohledu fotografovaného se tato činnost stále může jevit jako fotografování).
Obecné soudy při hodnocení svědecké výpovědi poškozené vzaly v potaz jak její věk, tak i celkovou vyspělost osobnosti. Nelze tedy uzavřít, že by k ní přistupovaly nekriticky a nezasadily ji do ostatních okolností případu. Výpověď nezletilé Eriky je v základních rysech shodná jak před komisařem, tak i před znalcem. Podstatné je, že výpověď nese známky prožitého a nepostrádá logickou skloubenost se skutečností. Namítá-li stěžovatel, že nezletilá Erika byla ke své výpovědi navedena, nejeví se tato verze věrohodnou, neboť během výslechu udržela nezletilá souvislou dějovou linii, jíž dávala do souvislosti s tím, že se stydí a že to není správné. Obecné soudy vzaly v potaz jak časové, tak i situační souvislosti případu. Pokud stěžovatel namítá, že nezletilá Erika se v domě vůbec nevyskytovala, výpověď nezletilé poškozené a nezletilého Jiřího svědčí o opaku. Nezletilý Jiří popsal věrohodně celý průběh hry na "schovku" a obecným soudům tak nelze klást k tíži závěr o tom, že se poškozená v domě skutečně nacházela a že se "schovávala" právě se stěžovatelem. Ten tedy měl příležitost se deliktního jednání dopustit. Pokud se stěžovatel domáhá rekognice osob, tuto lze s ohledem na věk nezletilé považovat za více než problematickou, navíc, není sporu o tom, která dospělá osoba s dětmi v rozhodné době byla. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze ve věci pohlavního zneužívání považovat za ústavně konformní.
Napadá-li stěžovatel též tu část výroku, jež se týká zanedbání povinné výživy, nepředkládá ke své argumentaci žádné další tvrzení, z něhož by bylo lze usuzovat, že nárok na výživné v době rozhodování soudu již zanikl. Navíc, ze str. 13 rozsudku krajského soudu se podává, že "výrok o vině obžalovaného v bodě ad 2) výroku rozsudku nebyl podaným opravným prostředkem napaden. Odvolatel nepoukazoval na žádné procesní vady, nesprávnost skutkových zjištění, jejich nejasnost či neúplnost, anebo porušení norem TrZ.". Stěžovatel v ústavní stížnosti tato tvrzení odvolacího soudu nijak nezpochybnil a Ústavní soud má tak za to, že vznesené námitky jsou, s přihlédnutím k principu subsidiarity ústavní stížnosti, nepřípustné.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu