ECLI:CZ:US:2019:1.US.3011.19.1
sp. zn. I. ÚS 3011/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Společenství vlastníků 93 č. p. 2348-2350 v Mostě, se sídlem tř. Budovatelů 2348, Most, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, se sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 187/2019-105 ze dne 7. srpna 2019 a Okresního soudu v Mostě ze dne 26. června 2019, č. j. 46 C 49/2019-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Okresního soudu v Mostě o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku a dále i proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který postup prvostupňového soudu potvrdil. Rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl žalovaným v civilním řízení. Odvoláním doručeným Okresnímu soudu v Mostě dne 17. května 2019 napadl ve výroku II. a III. rozsudek Okresního soudu v Mostě č.j. 46 C 49/2019-71 ze dne 15. května 2019. Usnesením Okresního soudu v Mostě č.j. 46 C 49/2019-79 ze dne 29. května 2019 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy ve výši 1 000 Kč podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Mezi účastníky je nesporné, že toto usnesení bylo stěžovateli doručeno do datové schránky prostřednictvím jeho zástupce dne 30. května 2019. Dne 26. června 2019 okresní soud řízení o odvolání stěžovatele zastavil s odůvodněním, že soudní poplatek nebyl v patnáctidenní lhůtě od doručení výzvy zaplacen. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu odvoláním a zaplatil dne 1. 7. 2019 u peněžního ústavu požadovaný soudní poplatek z odvolání, jež je předmětem nyní projednávané věci.
3. Stěžovatel brojil proti prvostupňového rozhodnutí u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Poukazoval zejména na skutečnost, že s ohledem na možnost podat námitky proti usnesení vyšší soudní úřednice, která jej k zaplacení soudního poplatku z odvolání vyzvala usnesením ze dne 29. 5. 2019, mu lhůta pro úhradu soudního poplatku z odvolání počala běžet až po uplynutí lhůty 15 dnů pro podání námitek. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo odvolateli doručeno do datové schránky advokáta dne 30. 5. 2019, právní moc tohoto usnesení nastala dne 14. 6. 2019, přičemž konec patnáctidenní lhůty k zaplacení soudního poplatku se podle stěžovatele od tohoto data posunul k 1. 7. 2019, kdy také byl soudní poplatek z odvolání včasně uhrazen. Krajský soud však argumentaci stěžovatele stran počítání lhůty pro uhrazení soudního poplatku nepřisvědčil a poukázal na §9 odst. 1 zákona o poplatcích, jež neumožňuje přihlédnout k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
4. Stěžovatel má za to, že mu okresní soud zasáhl do jeho práva na přístup k soudu a krajský soud následně jeho právům neposkytl ochranu.
5. Podle stěžovatele se patnáctidenní lhůta ve smyslu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích počítá nikoliv od doručení usnesení, ale teprve od uplynutí lhůty pro podání námitek proti usnesení vyšší soudní úřednice, tj. od právní moci. Za takového výkladu by se na soudní poplatek zaplacený dne 1. 7. 2019 muselo pohlížet jako na poplatek uhrazený včas.
6. Odůvodnění krajského soudu, který stěžovatelově výkladu nepřisvědčil, je nepřezkoumatelné a nedostálo požadavkům na přesvědčivost odůvodnění ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143). Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 pak má být při aplikaci práva dána přednost výkladu, který zachovává právo na přístup k soudu a umožňuje věcné projednání žaloby.
7. Nadto stěžovatel poukazuje, že v dané věci již začalo jednání o věci samé, což se odrazilo ve stanovení náhrady nákladů řízení, když byla žalobkyni přiznána náhrada za učiněné vyjádření k odvolání. Jestliže soud vyzval proti stranu k vyjádření, tuto výzvu je nutné kvalifikovat jako jednání o věci samé. Podle §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích pak řízení nelze zastavit, pokud proběhlo jednání o věci samé. Stěžovatel v této souvislosti přirovnal postup Okresního soudu ke kabinetnímu rozhodování.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesením okresního a krajského soudu.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Právo na přístup k soudu, resp. jeho odepření by pak představovalo významný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv. K takovému pochybení obecných soudů však v nyní projednávaném případě nedošlo.
12. Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích "nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Poplatek za odvolání byl splatný již s podáním návrhu [v souladu s §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích]. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
13. Bylo na stěžovatelově vůli poplatek za odvolací řízení nezaplatit ihned - spolu s podáním odvolání - samotnou úhradu tak odložit. Soud stěžovateli (prostřednictvím vyšší soudní úřednice) stanovil k úhradě de facto náhradní patnáctidenní lhůtu ode dne doručení výzvy. Tato výzva ze dne 29. 5. 2019 byla stěžovateli doručena prostřednictvím jeho advokáta datovou schránkou dne 30. 5. 2019. Soudní poplatek byl k této výzvě odvolatelem zaplacen až dne 1. 7. 2019, tedy po marném uplynutí stanovené patnáctidenní lhůty, a k jeho zaplacení tak již nelze přihlížet. Postupu obecných soudů tak nelze nic vytknout.
14. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že má být v jeho případě uplatněna výjimka ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. Zákon skutečně stanoví zvláštní podmínky, při jejichž naplnění nelze řízení zastavit ani přes naplnění podmínek ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích. Za toto jednání o věci samé však nelze považovat procesní úkony soudu, kterým je i výzva soudu k vyjádření se k odvolání. Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že například v řízení před kasačním soudem k nařízení jednání zpravidla nedochází, a ad absurdum by tak bylo možné řízení zastavit až do vydání rozhodnutí ve věci samé, ani v takovém případě by v rámci předkasační agendy výzev k vyjádření nebylo možné kvalifikovat tuto výzvu jako "jednání o věci samé". Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že soudy by měly o zastavení řízení pro nezaplacení rozhodovat (z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení) bezodkladně, což okresní soud v nyní projednávané věci učinil.
15. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
16. Odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočuje z mantinelů práva na spravedlivý proces a je naprosto dostačující. Neúspěch stěžovatele v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na přístup k soudu a spravedlivý proces. Ústavní stížnost je tak namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu