ECLI:CZ:US:2019:1.US.3136.19.1
sp. zn. I. ÚS 3136/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. U., zastoupeného Mgr. Lucií Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo nám. 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2019 č. j. 21 Co 146/2019-253 a usnesení Obvodní soud pro Prahu 5 č. j. 6 C 89/2019-138 ze dne 27. března 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze o ochraně rušené držby, neboť se domnívá, že soudy porušily jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel je manželem žalobkyně, která se po něm před obecnými soudy domáhala ochrany rušené držby. Oba jsou doposud manželé, před obecnými soudy ale probíhá řízení o rozvodu manželství a úpravě poměru nezletilých dětí. V nyní projednávané věci bylo návrhu žalobkyně na ochranu rušené držby vyhověno.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 27. 3. 2019 usnesení, kterým rozhodl tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen se od dne právní moci tohoto usnesení zdržet vnikání do vymezeného bytu a veškerých dalších úkonů směrujících k rušení držby bytu; a rovněž že je stěžovatel povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 356 Kč.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze následně změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku I. tak, že je vykonatelné ode dne jeho doručení, přičemž ve zbytku usnesení potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že soudy obou stupňů dospěly ve svém souhrnu k závěru o tom, že jeho manželce objektivně vznikla držba užívacího práva k bytu a zanikla pravá držba k bytu stěžovateli tím, že se jí dobrovolně vzdal. V důsledku toho tedy následným vstupem stěžovatele do bytu, ač ve společném jmění manželů, dne 1. 3. 2019 a dne 30. 4. 2019 mělo dojít ke svémocnému rušení pokojné držby. V této souvislosti stěžovatel předně namítá, že řešení situace soudním sporem z rušení držby nebylo vhodné. Byt je ve společném jmění manželů a manželé jsou jeho spoludržiteli.
6. V řízení nebyla náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, resp. tato byla zjištěna v rozporu přinejmenším s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Jeho držba užívacího úprava nikdy nezanikla, poslední držba náležela jak jemu, tak jeho manželce a dvěma dětem. Stěžovatel byt opustil se záměrem uklidnit rozvodovou situaci. Ačkoliv uzavřel nájemní smlouvu k jinému bytu, jeho záměrem nebylo vzdát se užívání společného bytu s žalobkyní a jejich dětmi. Stěžovatel ani nemohl rušit držbu, když si odemkl vlastními klíči a volně vstoupil do nemovitosti. Soudy toliko přisvědčily jednostranným tvrzením žalobkyně.
7. Stěžovatel poukázal na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jednou ze základních zásad i zásada přiměřenosti, která zapovídá, aby s někým, kdo je ve srovnatelné situaci s jiným právním subjektem, bylo zacházeno nestejně. Právě k takovému nastolenému stavu napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele vedou. Dle názoru stěžovatele není společensky přijatelné, aby nebyla respektována práva jednotlivce k jeho vlastnictví, kdy dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem. Řízení se stěžovatelem jako celek nebylo vůči němu spravedlivé. Pojem "vnikání" nebyl soudy obou stupňů jasně vyložen a připouští tedy široký výklad stanovující jakýkoliv zákaz vstupu stěžovatele do bytu, kdy podle §178 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."), se má soud v řízení omezit pouze na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení a je tedy dle názoru stěžovatele v rozporu s ústavní pořádkem.
8. Rozhodnutím soudů bylo nepřípustně omezeno vlastnické právo stěžovatele, který proto po Ústavním osudu požaduje zrušení obou rozhodnutí obecných soudů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku městského soudu, proti kterému s ohledem na §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. není přípustný opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a rovněž s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. V nálezu tohoto soudu sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 Ústavní soud zdůraznil, že v řízení o rušení držby soud rozhoduje o faktickém stavu. Soud tedy není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu, v řízení se tudíž nezkoumá oprávněnost držby. "Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17 ze dne 20. 12. 2017). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně."
13. Ústavní soud však ani při aplikaci výše uvedeného omezeného testu ústavnosti (tj. při posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole) neztrácí ze zřetele smysl žaloby z rušené držby, kterým je ochrana posledního stavu držby a její navrácení.
14. K námitce stěžovatele ohledně interpretace právních předpisů obecnými soudy Ústavní soud nejprve uvádí, že v obecné rovině jsou soudy, stejně jako i další orgány veřejné moci, povinny přispívat interpretací a aplikací práva k právní jistotě osob a tím k naplnění jejich legitimních očekávání. Tak se děje zejména tam, kde právní předpisy obsahují relativně neurčité pojmy, případně tam, kde jsou ustanovení zákona formulována obecněji, neboť konkrétnější formulace by bránily v naplnění jeho účelu. Ústavní soud je v tomto ohledu oprávněn k posouzení pouze toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí. Ústavní soud dále konstatuje, že důvodem k jeho zásahu je pak teprve stav, kdy výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu. Teprve tehdy totiž lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006).
15. Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.
16. Nic nenaznačuje tomu, že by soudy §178 o. s. ř. a pojmy v něm stanovené (tj. "poslední držba" a "svémocné rušení") interpretovaly způsobem, který by se jakkoliv odchyloval od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů nebo od závěrů právní doktríny. Podle obvodního soudu vstup do nemovitosti se souhlasem žalobkyně nepředstavuje rušení poslední držby (případně její obnovu), přičemž Ústavní soud se s tímto posouzením ztotožňuje.
17. Stěžovatel se po Ústavním soudu de facto domáhá revize skutkových zjištění, které obecné soudy učinily na základě provedeného dokazování. Není však úlohou Ústavního soudu provádět k žádosti stěžovatele nové hodnocení důkazů. Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že není "čtvrtou instancí" soustavy obecných soudů. Jako soud, jehož rolí je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není oprávněn zasáhnout do procesu získávání, provádění a hodnocení důkazů, realizovaného před obecnými soudy [viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a celá doktrína vyjádřená v rozhodnutích věcně navazujících], leda že by se jednalo například o důkazy opomenuté. Ze spisového materiálu, s nímž se Ústavní soud seznámil, vybočení z výše vymezených ústavněprávních mantinelů neplyne.
18. V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatel v bytě, který je stále ve společném jmění manželů, vyzvedává své děti. V době rozhodování obecných soudů již byl stěžovatel trvale odstěhován a nadále se nepodílel na chodu domácnosti a platbách spojených s užíváním bytu. Dne 1. 3. 2019 v době nepřítomnosti manželky vstoupil stěžovatel do bytu a vyrazil a poničil dveře vedoucí do ložnice. Z bytu odnesl mimo jiné notebook užívaný manželkou, obsahující její data. Na žádost manželky, aby do bytu nevstupoval, reagoval stěžovatel v elektronické komunikaci tak, že se v bytě nadále bude chovat, jak uzná za vhodné. Obdobně se situací obeznámil děti.
19. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nebylo porušeno s ohledem na to, že stěžovateli byla dostatečným způsobem dána procesní možnost hájit před soudy svá práva a právem chráněné zájmy.
20. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
21. Současně platí, že samotný rozsah a podrobnosti odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009) a z pohledu Ústavního soudu je naprosto dostačující.
22. Rovněž nebylo nepřiměřeně zasaženo do ochrany jeho vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Usnesení o žalobě z rušené držby lze považovat - s ohledem na probíhající rozvodové řízení - za rozhodnutí toliko dočasné povahy, neboť vlastnické vztahy mezi manžely budou vypořádány v rámci samostatného dosud probíhajícího řízení o rozvodu manželství. Rozhodnutí obecných soudů o rušení držby, které je předmětem přezkumu Ústavním soudem v nyní projednávané věci, je však přiměřené.
23. Ústavní soud konstatuje, že rovněž nebylo porušeno ani právo stěžovatele na soukromý život podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Pokud se stěžovatel domáhá zohlednění namítaných skutečností, musí tak učinit jinou procesní cestou. Obě tvrzená porušení (čl. 10 i čl. 11 Listiny) je třeba posuzovat s ohledem na probíhající fázi rozvodového řízení, přičemž jak bylo výše uvedeno, k narovnání vztahů mezi manželi dojde právě v tomto řízení.
24. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými usneseními městského a obvodního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 nebo čl. 10 odst. 2 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu