ECLI:CZ:US:2019:1.US.3218.19.1
sp. zn. I. ÚS 3218/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Davida Halfara, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 178/2013-200 ze dne 30. 5 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po pojišťovně z titulu zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla domáhal odškodnění ve výši 9 500 Kč s příslušenstvím za škodu, která mu byla způsobena při dopravní nehodě. Jednalo se o tzv. totální škodu a zástupce stěžovatele při prohlídce vozidla vzal na vědomí, že podle pojistných podmínek náklady na opravu vozidla nesmí přesáhnout obvyklou cenu vozidla v době poškození. Stěžovatel neprokazoval, že by vozidlo po nehodě opravil. Žalovaná pojišťovna vyplatila stěžovateli plnění ve výši 38 500 Kč a poskytla plnění na úhradu nákladů za půjčení náhradního vozidla ve výši 44 000 Kč. Stěžovatel s odškodněním nesouhlasil, neboť žalovaná pojišťovna nezohlednila cenu výbavy poškozeného vozidla. Obvodní soud pro Prahu 1 při rozhodování vycházel ze znaleckého posudku, podle něhož cena vozidla ke dni poškození činila 27 000 Kč a prodejní cena, s ohledem na rok výroby a technické parametry vozu, za kterou mohl stěžovatel z hlediska prodejnosti racionálním způsobem nahradit poškozené vozidlo, činila 29 000 Kč i s DPH. Další úpravy a výbava vozu podle znalce neměly na jeho zhodnocení vliv. Pojišťovnou zaplacenou částku proto soud shledal dostačující.
Stěžovatel namítá, že při stanovení ceny nebylo zhodnoceno nadstandardní vybavení vozidla, má výhrady vůči provedenému dokazování, zejména znaleckému posudku a výši nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde pak především o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud nadto konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudu, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se přitom soud pečlivě zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněnému závěru, podle něhož za částku stanovenou znalcem lze poškozené vozidlo nahradit jak z technického, tak z ekonomického hlediska.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu