ECLI:CZ:US:2019:1.US.3354.18.1
sp. zn. I. ÚS 3354/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaromíra Sroky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2018 č. j. 40 Co 118/2018-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 12. 2017 č. j. 2 EXE 1185/2013-127, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel (v řízení u civilního soudu povinný) byl na základě exekučního titulu mj. zavázán k povinnosti zaplatit oprávněné částku 90 000 Kč. Po zahájení exekuce dne 30. 5. 2013 právní zástupce povinného vyplatil advokátu oprávněné v hotovosti částku 25 000 Kč, dne 10. 7. 2013 poukázal oprávněné na její účet částku 65 000 Kč a dne 6. 9. 2013 poukázal 6 850 Kč, tj. celkem 71 850 Kč. Exekuce byla následně částečně zastavena a bylo v ní pokračováno pro částku 18 150 Kč, kterou si advokát oprávněné ponechal na úhradu svých nákladů, a pro náklady exekuce. Soudy dospěly totiž k závěru, že plnění povinného prostřednictvím advokáta, který jej zastupoval v nalézacím řízení, k rukám advokáta, který v tomto řízení zastupoval oprávněnou a ponechal si část plnění na úhradu svých nákladů, nelze považovat za splnění dluhu povinným. Pro souzenou věc je z hlediska plnění podle exekučního titulu právně významný pouze vztah mezi povinným a oprávněnou, přičemž nebylo prokázáno, že by právní zástupce oprávněné po zániku plné moci byl oprávněn přijmout plnění od povinného, ani že by depozitní účet advokáta oprávněné byl dohodou mezi povinným a oprávněnou určen jako místo plnění. Stěžovatel tak neprokázal své tvrzení o tom, že i zůstatek dluhu vůči oprávněné ve výši 18 150 Kč zanikl splněním.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že se ze strany jeho advokáta nejednalo o plnění bez právního důvodu. Přestože procesní plná moc advokáta oprávněné zanikla, vůči advokátu stěžovatele nadále jako advokát oprávněné vystupoval a plnění od advokáta stěžovatele přijal. I když oprávněná takovéto právní zastoupení vyloučila, existenci zastoupení prokazuje skutečnost, že nezbavila advokáta povinnosti mlčenlivosti. Soudům dále vytýká nesprávný výklad ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. Poukazuje i na nepřiměřenou délku řízení o návrhu na zastavení exekuce podaném dne 17. 7. 2013.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zjistily, že vztah mezi oprávněnou a jejím advokátem zanikl dnem, kdy rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci, přičemž oprávněná existenci jiné plné moci opravňující jej k převzetí předmětné částky jednoznačně vyloučila a s ohledem na ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. je vyloučeno, aby došlo k dodatečnému schválení jednání advokáta. Soudy mj. poukázaly i na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, 33 Cdo 3077/2010, podle níž přijetí předmětu závazku od povinného, tj. peněz klienta podle exekučního titulu advokátem, se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli, není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka místem plnění.
Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů či nahrazovat jejich úvahy vlastními, tím spíše, korespondují-li s judikaturou Nejvyššího soudu, který je ze zákona povolán, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soudy svá rozhodnutí patřičně srozumitelně odůvodnily. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska co vytknout.
Pokud jde o poukaz na nepřiměřenou délku řízení, Ústavní soud uvádí, že samotná existence průtahů nemůže vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení, vznesená až době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, tedy nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu