ECLI:CZ:US:2019:1.US.3462.18.1
sp. zn. I. ÚS 3462/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vlastimila Pízy, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 1. 8. 2018 č. j. 72 Co 31/2018-243 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 8. 2017 č. j. 20 C 84/2014-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán k úhradě částky 49 155 Kč.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudy vyhověly žalobci, který se vůči stěžovateli domáhal finanční náhrady ve výši ceny pozemku, který stěžovatel, ač nebyl jeho vlastníkem, prodal. Soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce stěžovatele nenabyl vlastnictví k předmětnému pozemku schválením dohody o vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), neboť v době uzavření dohody nebyl stát vlastníkem daného pozemku a nemohl jej platně převést na otce stěžovatele. Ze strany stěžovatele ani nedošlo k vydržení vlastnického práva. Stěžovatel se tedy bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, proto je povinen bezdůvodné obohacení vydat.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že vlastnictví měl řádně potvrzeno soudem v dědickém řízení po otci. Jeho otec pozemek nabyl zpět v restitučním řízení schválenou dohodou s povinnou osobou, tedy originárním způsobem. V řízení nebylo řádně prokázáno, že jeho právní předchůdci pozemek nevlastnili a nemohli jej převést na stát. Stěžovatel i jeho právní předchůdce byli vždy v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemku náleží. Navíc došlo k vydržení vlastnického práva. Soudům vytýká, že se s jeho námitkami ohledně dobré víry a vydržení v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly stroze a lakonicky. Žalobce se o své vlastnické právo dlouhodobě nijak nestaral, ačkoliv nejméně od roku 1998 věděl o zápisu vlastnického práva ve prospěch otce stěžovatele, žalobu podal až v roce 2015.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy vzaly za jednoznačně prokázané, že právní předchůdci žalobce se stali vlastníky předmětného pozemku v roce 1948, kdy došlo k zabrání, rozdělení a přidělení zbytkového statku a v rámci přídělového řízení se uskutečnila i směna, kterou právní předchůdci žalovaného (stěžovatele) tento pozemek směnili za jiné pozemky právních předchůdců žalobce. Právní předchůdci stěžovatele proto nemohli státu v roce 1961 předmětný pozemek darovat, neboť nebyli jeho vlastníky, nadto převáděný pozemek již v té době právně neexistoval (došlo k jeho rozdělení a přečíslovaní) a smlouva musela být neplatná i pro neurčitost. Právní předchůdce stěžovatele tak nemohl nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku schválením dohody o vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době uzavření dohody nebyl stát vlastníkem daného pozemku a nemohl jej platně převést na otce stěžovatele. Takový postup by znamenal porušení vlastnického práva žalobce a byl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb., který měl mimo jiné zmírnit následky některých majetkových křivd a nikoliv vytvářet majetkové křivdy nové. Pozemky, které právní předchůdci stěžovatele získali směnou, nebyly předmětem dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž stěžovatel, který je prodal spolu se sporným pozemkem, nebyl schopen vysvětlit, jak se dostaly do dispozice jeho právních předchůdců. Soudy dále dospěly k závěru, že ze strany stěžovatele nedošlo k vydržení vlastnického práva, neboť pozemky nedržel po dobu 10 let a nelze započíst dobu držení pozemků jeho otcem, který přinejmenším od roku 1993 věděl, že předmětný pozemek jeho právní předchůdci směnili s právními předchůdci žalobce. Vlastníkem pozemku je proto žalobce, který jej spolu s další dědičkou nabyl do podílového spoluvlastnictví v rámci dědictví, a to každý 1/2. Stěžovatel se pak prodejem pozemku bezdůvodně obohatil na úkor žalobce a je povinen bezdůvodné obohacení vydat.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak bylo předesláno, řádně odůvodněné závěry Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat a nahrazovat úvahy, skutkové a právní posouzení věci civilních soudů svým vlastním posouzením (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z ústavního hlediska pak přijatým závěrům, podle nichž právní předchůdci žalobce vlastnické právo k pozemku nikdy nepozbyli, a to ani v důsledku restituce, a že nedošlo k vydržení vlastnického, nelze nic vytknout. Uvedené závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Naopak je přesvědčen, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům a jaké právní předpisy ve věci aplikovaly.
Ústavní soud rovněž připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů, podle kterých je s ohledem na výsledky dokazování třeba poskytnout právní ochranu vlastnickému právu žalobce a nikoliv tvrzenému vlastnickému právu stěžovatele, zpochybňovat. Ústavní soud se mj. ztotožňuje s názorem krajského soudu, podle něhož restituční předpisy nelze vykládat a aplikovat způsobem, který by ve svém důsledku vedl ke vzniku nové majetkové křivdy.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Proto odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavní soud považuje za nepřípadný, neboť jí byla řešená odlišná skutková a právní situace (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 671/11, IV. ÚS 1163/08, I. ÚS 544/06, I. ÚS 450/06, IV. ÚS 3565/12).
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu