ECLI:CZ:US:2019:1.US.3478.19.1
sp. zn. I. ÚS 3478/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Michala Rytiny, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Štěpem 5, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 36 Cm 112/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá přezkoumání postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 36 Cm 112/2013. Po Ústavním soudu požaduje, aby prvostupňovému soudu přikázal projednat stěžovatelovo odvolání, resp. předat toto odvolání nadřízenému soudu.
2. Podle stěžovatele mu městský soud svou nečinností odpírá přístup k odvolacímu soudu v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem městského soudu rovněž měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku č. j. 36 Cm 112/2013-364 ze dne 13. 2. 2019 (dále jen "rozsudek prvostupňového soudu") vyhověl žalobě, kterou se vedlejší účastnice, Trigema Building a. s., se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, IČ: 27653579, domáhala po stěžovateli zaplacení částky 820 000 Kč s příslušenstvím, z titulu smluvní pokuty plynoucí z porušení smluvních povinností ze smlouvy o dílo č. 517/501161 uzavřené dne 3. 5. 2012 mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a dále částky 2 400 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
4. Uvedený rozsudek prvostupňového soudu byl stěžovateli doručen dne 5. 3. 2019, a to do datové schránky jeho právního zástupce. Lhůta pro podání odvolání proti němu uplynula dne 20. 3. 2019. Ve dnech 18. 3. až 21. 3. 2019 byl právní zástupce stěžovatele v pracovní neschopnosti, čímž došlo ke zmeškání lhůty k podání odvolání. Den poté, dne 22. 3. 2019, však stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce blanketní odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu (dále jen "odvolání"). Následně dne 25. 3. 2019 došlo ze strany soudu prvního stupně k vydání usnesení č. j. 36 Cm 112/2013-383 o odmítnutí odvolání pro opožděnost (dále jen "usnesení o odmítnutí odvolání").
5. Ještě týž den stěžovatel doručil soudu prvního stupně žádost o prominutí zmeškání lhůty dle §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), společně s doplněním odvolání o jeho důvody. Dne 27. 3. 2019 vydal soud prvního stupně usnesení č. j. 36 Cm 112/2013-394, kterým stěžovateli neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání (dále jen "usnesení o neprominutí zmeškání lhůty"), a to z důvodu nesplnění podmínky stanovené §58 odst. 1 o. s. ř. s uvedením, že "společně s žádostí nebyl spojen zmeškaný úkon, tedy odvolání, nýbrž až úkon následný, tedy doplnění odvolání".
6. Proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty podal stěžovatel včasné odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu (dále jen "odvolací soud"). Ten usnesením ze dne 29. 4. 2019 č. j. 4 Cmo 116/2019-405 změnil usnesení provostupňového soudu o neprominutí zmeškání lhůty tak, že se stěžovateli zmeškání lhůty pro odvolání promíjí. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky §58 odst. 1 o. s. ř. naplněny byly. K tomu dále konstatoval, že skutečnost, že blanketní odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu předcházelo samotné žádosti o prominutí zmeškání lhůty, není významná, přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 188/2003 ze dne 26. 5. 2003, publikované in Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, č. 2/2004, str. 80.
7. Komunikace mezi stěžovatelem a městským soudem dále pokračovala. Dne 26. 8. 2019 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen přípis soudu prvního stupně č. j. 36 Cm 112/2013-417, kterým stěžovateli sdělil, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 21. 3. 2019. Společně s tímto přípisem soud prvního stupně přiložil rovněž předkládací zprávu ze dne 25. 7. 2019, kde soud prvního stupně uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze o prominutí lhůty (a tedy změnou usnesení o neprominutí zmeškání lhůty) nedošlo ke zvrácení účinků předcházejícího usnesení o odmítnutí. Toto usnesení o odmítnutí, je tedy v právní moci, odvolání proti němu je tím pádem nepřípustné a rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu nabyl právní moci ke dni 21. 3. 2019. Stěžovatel následně vyzval soud prvního stupně k projednání věci (podaného odvolání) a rovněž požádal odvolací soud o součinnost. Dne 16. 9. 2019 obdržel stěžovatel přípis soudu prvního stupně, kterým mu bylo sděleno, že soud prvního stupně považuje věc za pravomocně skončenou. Na tomto základě podal stěžovatel dne 26. 10. 2019 tuto ústavní stížnost.
8. Stěžovatel vyjadřuje ve svém návrhu přesvědčení, že výše uvedené usnesení vrchního soudu o prominutí zmeškání lhůty zcela logicky ruší i pravomocné usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost. Městský soud tak svou nečinností stěžovateli odpírá přístup k odvolacímu soudu ve věci samé.
II. Předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se předně zabýval samotnými předpoklady projednání ústavní stížnosti a shledal, že tyto naplněny nejsou.
10. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Tímto jiným zásahem může být i nečinnost soudu spočívající v průtazích, které ve své podstatě porušují právo stěžovatele na projednání věci v přiměřeném čase a (v tomto případě) i právo stěžovatele na faktický přístup k soudu druhého stupně.
11. Ústavní stížnost je ovšem nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je toliko krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
12. Stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby prvostupňovému soudu přikázal projednat stěžovatelovo odvolání, resp. předat toto odvolání nadřízenému soudu. Pokud Ústavní soud shledá stížnost na průtahy důvodnou, může obecnému soudu přímo uložit, aby v průtazích nepokračoval a ve věci neprodleně jednal. To odpovídá základnímu právu jednotlivce na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při rozhodování o průtazích v řízení Ústavní soud vyžaduje, aby stěžovatel prokázal, že před podáním ústavní stížnosti využil svého práva stěžovat si na domnělé průtahy kvalifikovaným způsobem, v opačném případě ústavní stížnost odmítá [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 169/96 ze dne 31. 7. 1996 (U 15/5 SbNU 589), usnesení sp. zn. IV. ÚS 328/03 ze dne 4. 11. 2003].
13. V obecné rovině lze konstatovat, že tímto kvalifikovaným prostředkem k jeho ochraně by byl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16) - v této rovině stěžovatel neprokázal (ani netvrdil), že by uvedené prostředky ochrany čerpal před tím, než se na Ústavní soud obrátil, přičemž tímto kvalifikovaným způsobem by nebyla ani neformální komunikace s městským soudem předložená k návrhu pod přílohami 12 a 13 nazvaná jako "Výzva k okamžitému projednání věci" a "Žádost o součinnost".
14. Pro nyní projednávanou stížnost je však klíčové, že podstatou stížnosti (a zásahu do stěžovatelových práv), je existence meritorního odmítnutí odvolání prvostupňovým soudem, tj. rozhodnutí č. j. 36 Cm 112/2013-383. Toto rozhodnutí ovšem nikdy nebylo napadeno žádným opravným prostředkem. Jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nebrojil včasným odvoláním, ani stížnostní mechanismus zmíněný v odstavci 12 tohoto usnesení, který by jinak byl možnou obranou proti průtahům, nemůže již v nynějším procesním stadiu pravomocné účinky usnesení o odmítnutí zvrátit. Stěžovatele je tak v současnosti zbytečné na tyto prostředky nápravy odkazovat.
15. Stěžovatel měl brojit odvoláním především proti meritornímu usnesení o odmítnutí odvolání; brojil však toliko proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty. Jeho polemika, že tak neučinil, neboť tentýž vrchní soud by nemusel nutně svá rozhodnutí o dvou samostatných odvoláních koordinovat, je lichý. Na tuto skutečnost stěžovatel mohl v podaných odvoláních vrchní soud upozornit. I pro daný soud (instanci) jsou přitom jeho rozhodnutí v téže věci judikatorně závazná [§170 odst. 1 o. s. ř., k vázanosti soudů vlastními rozhodnutími viz nález sp. zn. II. ÚS 1688/10 ze dne 9. 10. 2012 (N 167/67 SbNU 49), srov. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581), a tam uvedená rozhodnutí; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008].
16. Předpoklad stěžovatele, že pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí o zmeškání lhůty, fakticky dosáhne i kýženého zrušení zcela samostatného (předcházejícího) rozhodnutí o odmítnutí odvolání, byl zcela mylný a v souvislosti s takto uplatněnou procesní strategií stěžovatele je nutné odkázat na princip, podle kterého jen bdělým náleží právo.
17. Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt vyplývá i to, že je každý povinen řádně a včas uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty směřující k ochraně svých práv, tj. především v prostředcích soudní ochrany, které mu zákon ve vztahu k příslušnému řízení dává k dispozici. Uvedená zásada představuje pravidlo, podle kterého se mocenská ochrana poskytuje jen těm právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají řádně a včas (práva svědčí jen bdělým). Jelikož tak neučinil, jeho stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků.
18. Nad rámec Ústavní soud konstatuje, za prvé, že vrchní soud o odvolání směřujícím proti následnému usnesení o neprominutí zmeškání lhůty rozhodoval nadbytečně. Jeho rozhodnutí svým obsahem vedle meritorního rozhodnutí prvostupňového soudu o odmítnutí odvolání neobstojí. Vrchní soud totiž o prominutí zmeškání lhůty rozhodoval v procesní situaci, kdy již předmět řízení (o odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu) byl v minulosti vyčerpán, tj. žádné řízení o odvolání, v rámci kterého by mělo smysl zmeškání lhůty promíjet, již neprobíhalo. Za druhé, vrchním soudem odkazovaná judikatura na případ stěžovatele nedopadala. Skutečnost, že stěžovatel návrh na prominutí podal až tři dny po učinění blanketního odvolání, by v obecné rovině sama o sobě nemusela jít k tíži stěžovatele v tom smyslu, že kdyby soud prvního stupně do té doby nerozhodl ve věci samé, podle ustálené judikatury by skutečně byla žádost o prominutí zmeškání včasná. V jiné procesní situaci se však nachází účastník, pokud již byl v mezidobí předmět řízení vyčerpán tak, jako je tomu i v nyní projednávané věci. V mezidobí před podáním dodatečného návrhu na prominutí zmeškání totiž došlo k rozhodnutí ve věci samé. K této situaci by nedošlo, kdyby s blanketním odvoláním byla primárně spojena informace o tom, že stěžovatel požádá o prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o. s. ř.).
19. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel nedostál podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Jeho návrh je tak nepřípustný, neboť ve věci nebyly neuplatněny žádné opravné procesní prostředky. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatel učinil nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, který je na místě odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj