ECLI:CZ:US:2019:1.US.3486.19.1
sp. zn. I. ÚS 3486/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. W., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 764/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 7 Tdo 630/2019-190 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2018 č. j. 3 To 338/2018-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2018 č. j. 3 T 137/2017-135 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušen pouze v části výroku o trestu týkající se uložení přiměřené povinnosti podle §63 odst. 2 trestního zákoníku a tato povinnost byla uložena znovu, ve formulaci odpovídající zákonnému znění. Navrhuje i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že nelze považovat za správnou a ústavně souladnou argumentaci dovolacího soudu ke skutkové podstatě uvedené v §196 odst. 1 trestního zákoníku. Podle něj do konce roku 2014 nelze nalézt žádné judikované odsuzující rozhodnutí založené na skutkovém základě projednávané věci, tj. na pravidelném placení 60 % části stanoveného výživného povinnou osobou. Má za to, že skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy lze vykládat tak, že zákonodárce neměl v úmyslu postihovat případy, kdy je vyživovací povinnost alespoň částečně plněna. Brojí proti tomu, že trestní soudy přistoupily ke stanovení výše jeho vyživovací povinnosti na základě fiktivního výdělku, kterého dosahoval u bývalého zaměstnavatele. Dospěly tak k přesvědčení, že jeho výdělek by potenciálně mohl dosahovat téměř dvojnásobku jeho současného reálného výdělku, což ovšem považuje za zjevný prvek libovůle v rozhodování soudů. Upozorňuje na skutečnost, že po pravomocném skončení trestního řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2019 č. j. 0 P 191/2018-363 sníženo výživné, a to ve vztahu k době, během níž měl páchat skutek, za nějž byl odsouzen. Stěžovatel dále uvádí, že dovolací soud nikterak nereagoval na jeho námitku, že se s ohledem na své reálné příjmy a možnosti nemohl dopouštět trestné činnosti v úmyslné formě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud neshledává důvod, aby přehodnocoval právní názor trestních soudů, že i pouhé částečné plnění zákonné vyživovací povinnosti lze považovat za neplnění této povinnosti ve smyslu §196 odst. 1 trestního zákoníku. Odkazuje v tomto směru primárně na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 3), kde byl tento právní názor přesvědčivě odůvodněn. Nejvyšší soud zde poukázal na svou předchozí judikaturu potvrzující uvedený právní názor. Námitku stěžovatele, že obdobnou judikaturu nelze nalézt do konce roku 2014 je třeba považovat za irelevantní, zvláště když se předmětného skutku měl dopouštět v období od 1. 10. 2016.
Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že o plnění povinnosti nelze hovořit v případě, kdy povinný tuto povinnost plnil pouze částečně, tj. uhrazoval pouze část toho, co je mu stanoveno. Opačný názor (prosazovaný stěžovatelem) by vedl k tomu, že by si povinná osoba mohla v podstatě svévolně snižovat rozsah své vyživovací povinnosti, aniž by to pro ni mělo trestněprávní následky. Jelikož však skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 neváže trestní odpovědnost na určitý rozsah neplnění zákonné vyživovací povinnosti (rozhodující je v tomto směru pouze doba jejího neplnění, které musí přesáhnout čtyři měsíce), je třeba pojem "neplnění zákonné vyživovací povinnosti" vykládat tak, že je naplňuje i pouhé částečné plnění zákonné vyživovací povinnosti.
Trestní soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly též námitkou směřující proti způsobu, jímž byl určen rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti. Opět lze odkázat zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 4-5). Nejvyšší soud zde správně poukázal na skutečnost, že s ohledem na ustanovení §9 odst. 1 trestního řádu musí otázku výše výživného orgán činný v trestním řízení posuzovat samostatně, přičemž rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o výši výživného představuje jeden z důkazů, který je třeba při řešení této otázky vzít v úvahu. Z uvedeného vyplývá, že na posouzení předmětné trestní věci nemůže mít žádný vliv nové rozhodnutí opatrovnického soudu, na něž stěžovatel odkazuje a kterým až po pravomocném skončení trestního řízení došlo ke snížení vyživovací povinnosti.
Nejvyšší soud poukázal na to, že v otázce stanovení výše výživného nalézací soud vycházel primárně z rozhodnutí civilních soudů, konkrétně z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 4. 2016 č. j. 10 P 3/2011-232 a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016 č. j. 37 Co 269/2016-276. Nejvyšší soud rovněž správně připomněl, že tato rozhodnutí byla podrobena přezkumu i ze strany Ústavního soudu, který svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 4194/16 ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval, že se civilní soudy řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Proto ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává důvod pro zpochybnění způsobu určení výše vyživovací povinnosti. Za racionální považuje i argumentaci Nejvyššího soudu, který poukazoval na to, že stěžovatel je schopen si na pracovním trhu najít zaměstnání odpovídající jeho profesi, kde bude dosahovat mnohem vyššího výdělku, než jakého dosahuje u aktuálního zaměstnavatele. Nejvyšší soud rovněž správně připomněl tvrzení stěžovatele učiněné v průběhu řízení, že jinou práci neshání, protože je u současného zaměstnavatele spokojený. Ústavní soud sdílí hodnocení Nejvyššího soudu, že takový postoj představuje nerespektování zákonné vyživovací povinnosti, resp. rezignaci na tuto povinnost pouze z důvodu vlastní spokojenosti.
Částečně přisvědčit je třeba stěžovateli v tom, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně nevypořádal s jeho námitkou týkající se údajné nemožnosti identifikovat v jeho případě úmyslné zavinění k neplnění zákonné vyživovací povinnosti. Ústavní soud však zároveň připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další).
V posuzovaném případě proto Ústavní soud nepovažuje uvedenou vadu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za natolik podstatnou, aby musela vést ke zrušení tohoto rozhodnutí. Důvody, na základě kterých Nejvyšší soud nepovažoval za potřebné zpochybňovat závěr nalézacího a odvolacího soudu o úmyslném zavinění stěžovatele, lze ostatně částečně z jeho usnesení dovodit implicitně; připomenout lze již výše uvedené konstatování Nejvyššího soudu o rezignaci stěžovatele na plnění zákonné vyživovací povinnosti kvůli jeho vlastní spokojenosti, tj. neochotě hledat zaměstnání s vyšším výdělkem. V neposlední řadě je nutno podotknout, že odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku vzniká nejen při úmyslném, ale též při nedbalostním neplnění zákonné vyživovací povinnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu