ECLI:CZ:US:2019:1.US.3557.19.1
sp. zn. I. ÚS 3557/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. arch. Štěpána Popelky a Heleny Popelkové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 12, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 12. 2017 č. j. 7 C 294/2017-62, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018 č. j. 23 Co 224/2018-87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 č. j. 33 Cdo 1803/2019-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek, jímž Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu stěžovatelů požadující, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jim 1 400 000 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - vyšel ze zjištění, že stěžovatelé uzavřeli dne 31. 1. 2012 s manžely J. N. a Z. N. smlouvu o půjčce, podle níž jim půjčili částku 3 000 000 Kč, jejíž první polovina byla splatná do 2. 2. 2013 a druhá polovina do 27. 2. 2013. K zajištění pohledávky stěžovatelů byla současně uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, které vlastnila Z. N. Dne 31. 3. 2012 žalovaný písemně prohlásil, že nevrátí-li manželé N. půjčku, kterou jim stěžovatelé poskytli, nebo nebude-li dluh z půjčky uhrazen ani z prodeje zastavených nemovitostí, zaplatí za dlužníky neuhrazenou část dluhu, nejvýše však 1 500 000 Kč; ručitelský závazek byl časově omezen do 31. 6. 2013. Dne 26. 9. 2012 manželé N. uznali, že stěžovatelům dluží z titulu půjčky 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Dne 12. 10. 2012 uzavřeli stěžovatelé jako kupující se Z. N. jako prodávající kupní smlouvu, podle níž jim prodala nemovitosti tvořící předmět zástavní smlouvy za sjednanou kupní cenu 1 500 000 Kč.
J. N. stěžovatele e-mailovou poštou v září 2014 a písemně dne 7. 6. 2016 ujistil, že půjčku zaplatí. Dne 28. 11. 2014 zaslal žalovaný stěžovateli 100 000 Kč bezhotovostním převodem. Dne 2. 8. 2016 byli dlužníci i žalovaný jako ručitel písemně vyzváni k zaplacení půjčky (žalovaný jen do výše ručitelského závazku).
Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaný přijal na sebe vůči žalobcům časově omezenou (do 30. 6. 2013) povinnost podle §546 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; že jejich pohledávku za dlužníky (manžely N.) zčásti (do výše 1 500 000 Kč) uspokojí, jestliže ji přes písemnou výzvu neuspokojí dlužníci. Ačkoliv písemná výzva byla podmínkou pro vznik povinnosti ručitele zaplatit dluh za dlužníky, stěžovatelé po dobu trvání ručitelského závazku dlužníky písemně k plnění dluhu nevyzvali. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelů není po právu a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé odvolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí především se závěry soudů ohledně otázky zániku ručitelského závazku žalovaného, resp. o tom, že zaplacení části jistiny nemá vliv na uznání ručitelského závazku. V této souvislosti namítají, že soud prvního stupně odmítal provést jimi navržené důkazy. Podle stěžovatelů bylo povinností soudů se náležitě zabývat tím, zda plnění ze strany ručitele za platnosti současného občanského zákoníku s výslovným vyjádřením je uznáním ručitelského závazku, či nikoliv. Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, že nebyla prokázána jejich písemná výzva vůči dlužníkům po dobu trvání ručitelského závazku. Nejvyššímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil platbu po zániku ručitelského závazku, kterou označil jako platbu, která nemá žádný význam a prohlášením žalovaného se vůbec nezabýval.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že ustáleně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se otázkou zániku ručitelského závazku žalovaného řádně zabýval a srozumitelně odůvodnil svůj závěr, že ručitelský závazek žalovaného zanikl uplynutím sjednané doby. Vyjádřil se též k námitce stěžovatelů, že žalovaný platbou ve výši 100 000 Kč prokázal vědomost o své povinnosti ručitele uhradit pohledávku za dlužníky. Uvedl, že tato platba byla učiněna až po uplynutí doby, po kterou ručitelský závazek trval, a nemá tedy na povinnost žalovaného jako ručitele k úhradě pohledávky význam. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy ze strany stěžovatelů nebyla prokázána písemná výzva dlužníkům po dobu trvání ručitelského závazku, není nárok vůči žalovanému důvodným.
Ústavní soud konstatuje, že námitce stěžovatelů stran nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí nelze přisvědčit a v dalších podrobnostech na ně odkazuje.
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nemá výhrady ani vůči řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud objasnil, že spojují-li stěžovatelé přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Stěžovateli předestřená otázka uznání dluhu, která podle jejich názoru nebyla dosud dovolacím soudem (z pohledu aplikace ustanovení §2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.) řešena, popř. kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, ovšem takovou otázkou není. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud, který vyšel ze zjištění, že žalovaný písemně prohlásil, že po dobu do 30. 6. 2013 bere na sebe vůči stěžovatelům povinnost, že jejich pohledávku vůči dlužníkům uspokojí až do výše 1 500 000 Kč, jestliže ji přes písemnou výzvu neuspokojí sami dlužníci, založil své rozhodnutí na závěru, že ručitelský závazek žalovaného uplynutím sjednané doby, tj. dnem 30. 6. 2013, zanikl, aniž v době trvání ručení stěžovatelé dlužníky písemně vyzvali k zaplacení dluhu (a stěžovatelé se tudíž již nemohou úspěšně domáhat splnění části dluhu po žalovaném coby ručiteli). Pro řešení stěžovateli formulované právní otázky tudíž nemůže být jejich dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud též pro úplnost připomněl, že v předmětné věci ručitelský závazek vznikl 31. 3. 2012 a zanikl 30. 6. 2013, a již proto ho nelze - jak požadují stěžovatelé - poměřovat ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. (viz jeho §3073).
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu