ECLI:CZ:US:2019:1.US.3593.19.1
sp. zn. I. ÚS 3593/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019 č. j. 8 Tdo 716/2019-4164, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018 sp. zn. 3 To 101/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 42 T 13/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání dvou zvlášť závažných zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání jediného zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu sedmi let. Navrhuje i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel brojí proti tomu, jakým způsobem byla vyčíslena škoda způsobená trestným činem. Znalecký posudek, na němž bylo toto vyčíslení založeno, totiž podle něj vycházel výhradně z údajně fiktivních faktur a dalších předložených dokladů týkajících se nákupu pracích prášků. Nezohledněny přitom zůstaly náklady vynaložené na autodopravu, tudíž nebyla zjištěna jeho skutečná daňová povinnost. Má za to, že výše škody byla zjištěna pouze pravděpodobnostním způsobem na základě toho, že soudy vzaly za své, že faktury byly fiktivní a žádný vývoz nebyl uskutečněn. Namítá, že trestní soudy odmítly jeho důkazní návrhy, především návrh, aby zmíněné faktury a listiny byly podrobeny znaleckému zkoumání znalce grafologa. Poukazuje na to, že nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu, resp. zda vůbec věděl o fakturách, které do účetnictví založila jiná osoba. V této souvislosti uvádí, že přiznání k dani nevyplňoval osobně, přičemž při svém pracovním vytížení nemohl přiznání kontrolovat položku po položce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své argumentaci v podstatě přehlíží charakter a způsob spáchání trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a za kterou byl odsouzen. Tato trestná činnost spočívala (velmi stručně vyjádřeno) v tom, že zaúčtoval nebo nechal zaúčtovat padělané faktury do účetnictví společnosti AKTUAL PLUS s. r. o. osvědčující fiktivní vývoz a fiktivní prodej pracího prášku neexistující makedonské společnosti, resp. že v daňových přiznáních společnosti AKTUAL Invest spol. s r. o. vykazoval nepravdivé částky o přijatých plněních, čímž vylákal nadměrný odpočet DPH v souhrnné výši přesahující 56 mil. Kč.
Odkázat je třeba zejména na napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kde byly přehledně shrnuty klíčové skutečnosti, na jejichž základě trestní soudy dospěly k uvedeným skutkovým zjištěním, přičemž odvolací soud na tomto místě rovněž komplexně vypořádal stěžovatelovy námitky (srov. č. l. 21-24). Za klíčové skutečnosti lze především považovat, že stěžovatel byl po celé rozhodné období prokazatelně jedinou osobou, která disponovala s účty obou výše uvedených obchodních společností, a byl jedinou osobou, která měla z dané trestné činnosti majetkový prospěch. Odvolací soud z toho správně dovodil, že tím pádem nemůže obstát obhajoba stěžovatele, že nevěděl o fiktivní fakturaci ve vztahu k nákupu pracího prášku a o jeho fiktivním prodeji neexistující makedonské společnosti.
Úmysl stěžovatele byl prokázán i tím, že se snažil svou trestnou činnost zastřít předstíraným prodejem obchodních podílů obou společností dvěma dalším osobám (vystupujícím v řízení v procesním postavení svědků). Bylo nade vši pochybnost prokázáno, že tyto osoby představovaly pouze tzv. bílé koně a byly ve vztahu k těmto společnostem nečinné. To vyplývalo mj. z toho, že i v době, kdy se tyto osoby nacházely v postavení jednatelů společností, měl výhradní přístup k účtům společností pouze stěžovatel a ten také na základě udělených plných mocí fakticky společnosti ovládal. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho úmyslné zavinění, přičemž ztotožnit se lze i s konstatováním Nejvyššího soudu, že u trestné činnosti páchané výše popsaným způsobem fakticky nepřichází v úvahu jiné zavinění, než úmysl přímý (srov. č. l. 10 napadeného usnesení).
S ohledem na uvedené se zcela logickým jeví závěr trestních soudů, že žádná jiná osoba než stěžovatel nemohla mít motiv pro předstírání neexistujících obchodů, tudíž se jako nadbytečné jevilo ověřování pravosti podpisu stěžovatele na předmětných fakturách a dokladech. Z tohoto důvodu nelze trestním soudům vytýkat, že nevyhověly návrhu obhajoby na znalecké dokazování této skutečnosti (stěžovatel hovoří o znalci grafologovi, z kontextu je však zjevné, že má na mysli znalce z oboru písmoznalectví).
Vrchní soud v Praze se vypořádal také s námitkami stěžovatele směřujícími proti znaleckému posudku, z nějž trestní soudy vycházely při stanovení rozsahu vylákané výhody na DPH (srov. č. l. 24 napadeného rozsudku). Ústavní soud k tomu dodává, že odkaz na judikaturu, kterou v této souvislosti stěžovatel uvádí, není přiléhavý, neboť v jeho trestní věci nešlo o zkrácení DPH, ale o vylákání neoprávněné výhody na DPH, k němuž mělo dojít (jak již bylo popsáno) předstíráním neexistujících obchodů.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily své skutkové a právní závěry, v jejich úvahách neshledal žádný logický exces. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je seznatelné i to, proč trestní soudy považovaly provedené dokazování za úplné. Ústavní soud proto konstatuje, že v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu