ECLI:CZ:US:2019:1.US.3648.19.1
sp. zn. I. ÚS 3648/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Lidického a Karla Sluky, zastoupených Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 38, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 206/2019-369 ze dne 22. srpna 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se včas uplatněnou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení, kterým podle nich došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Tímto napadeným usnesením Krajský soud v Praze vyhověl odvolání žalobce (vedlejšího účastníka) co do stanovení povinnosti nahradit náklady řízení. Krajský soud totiž změnil prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku, a to tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Podle námitek stěžovatelů v ústavní stížnosti je vedlejší účastník ve skutečnosti povinen jim náklady řízení nahradit v souladu s prvostupňovým rozhodnutím. Vedlejší účastník vzal podáním ze dne 27. 5. 2019 žalobu zpět. Okresní soud tak dle stěžovatelů správně vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovateli 1) částku 212 206,55 Kč (výrok II.) a stěžovateli 2) částku 212 206,55 Kč (výrok III.). Jakkoliv byl nárok vedlejšího účastníka stěžovateli uspokojen, důvodem úhrady byly toliko z obavy před případnou exekucí v souvislosti s pravomocným soudním rozhodnutím.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé rovněž namítají, že pokud by před obecnými soudy při posuzování úspěchu ve věci pro účely rozhodování o nákladech soudního řízení měla být rozhodující pouze skutečnost, zda nárok uplatněný žalobou byl uhrazen - bez ohledu na to, zda se tak stalo pod tíhou bezprostředně hrozící exekuce, byli by znevýhodňováni ti účastnici řízení, kteří ačkoliv dále brojí proti pravomocnému rozhodnutí soudu mimořádnými opravnými prostředky, uhradí pravomocně přiznaný nárok z obavy před případně hrozící exekucí, před těmi, kteří povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím soudu dobrovolně nesplní.
5. V nyní projednávané věci se jedná o spor s bohatou procesní historií. Proti stěžovatelům, jakožto žalovaným, brojil vedlejší účastník u Okresního soudu v Mělníku žalobou ze dne 12. 1. 2017, kterou se domáhal po každém ze stěžovatelů zaplacení částky 1 140 246 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník se stěžovateli ke dni 31. 12. 2009 ukončil činnost sdružení osob zvaného Sdružení R4 (dále jen "Sdružení"), které společně v roce 1998 založili za účelem dosahování zisku při podnikatelské činnosti. Za existence Sdružení bylo za účelem financování jeho činnosti převzato hned několik závazků, z nichž jsou stěžovatelé i vedlejší účastník zavázáni společně a nerozdílně.
6. Konkrétně se jedná o kontokorentní úvěr u GE Money Bank, a.s., ve výši 1 500 000 Kč, úvěr u GE Money Bank, a.s., ve výši 2 111 000 Kč, půjčku od paní Petržílkové ve výši 300 000 Kč a půjčku od pana Růžičky ve výši 595 000 Kč. Byť se po zániku Sdružení měli na úhradě těchto závazků podílet všichni účastníci rovným dílem, podle žalobního tvrzení hradil uvedené závazky téměř výlučně vedlejší účastník, a požadoval tak po každém ze stěžovatelů částku uhrazenou na závazky nad rámec svého podílu. Po zániku Sdružení vedlejší účastník sám hradil rovněž daň z nemovité věci, pojistné a nezbytné údržby a opravy týkající se nemovitostí užívaných pro účely Sdružení, které byly až do 19. 11. 2015 ve spoluvlastnictví všech. I v tomto případě požadoval vedlejší účastník po každém ze stěžovatelů, co uhradil nad rámec svého podílu.
7. Nejprve Okresní soud v Mělníku rozsudkem č. j. 7 C 11/2017 - 233 ze dne 26. 10. 2017 rozhodl tak, že výrokem I. uznal stěžovatele 1) povinným zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku) částku 1 092 691 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta v části, kde se vedlejší účastník po stěžovateli 1) domáhal zaplacení částky 47 555 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. byl stěžovatel 2) uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 092 691 Kč s příslušenstvím. Výrokem IV. byla žaloba zamítnuta v části, kde se vedlejší účastník po stěžovateli 2) domáhal zaplacení částky 47 555 Kč s příslušenstvím. Výrokem V. uložil soud stěžovatelům povinnost k úhradě nákladů řízení v částce 281 791,60 Kč. Výrokem VI. byla stěžovatelům uložena povinnost k úhradě svědečného České republice ve výši 3 325 Kč. Konečně výrokem VII. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k úhradě svědečného ve výši 302,66 Kč.
8. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 33/2018 -297 ze dne 13. 6. 2018 k odvolání stěžovatelů potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Stěžovatelé tak, vedeni v ústavní stížnosti tvrzenou obavou před případnou hrozící exekucí, vedlejšímu účastníkovi uhradili částky přiznané rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č. j. 7 C 11/2017-233 ve spojení s uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 33/2018-297.
9. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č.j. 23 Cdo 3820/2018-332 zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a věc Okresnímu soudu v Mělníku vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem v otázce stavění promlčecí lhůty.
10. Poté vzal vedlejší účastník podáním ze dne 27. 5. 2019 žalobu zpět. Okresní soud řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení rukám jejich zástupce na náhradě nákladů řízení stěžovateli 1) částku 212 206,55 Kč a stěžovateli 2) částku 212 206,55 Kč.
11. Následně však ve věci rozhodoval krajský soud nyní napadeným usnesením. V napadeném rozhodnutí zdůraznil, že se v případě rozhodování o nákladech měl prvostupňový soud důkladněji věnovat otázce zavinění zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí totiž být splněny zároveň (kumulativně) dvě podmínky, tj. žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. S ohledem na to soud změnil výroky prvostupňového usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby v části náhrady nákladů řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze, proti němuž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
14. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Stěžovatelé napadají pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případ, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
16. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nesprávně vyložily §146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je tento účastník povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Podle tohoto ustanovení je tak rozhodování o nákladech vedeno principem, podle kterého ten, kdo zastavení řízení zaviní, hradí jeho náklady.
17. V projednávané věci bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, k němuž došlo v rozsahu částky 1 132 914,70 Kč proto, že tuto částku stěžovatelé uhradili, a to po podání žaloby (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a v rozsahu částky 1 147 577,30 Kč proto, že žalobce nemohl být v této části úspěšný z důvodu promlčení (§146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Nutno dodat, že otázka promlčení již byla vyřešena Nejvyšším soudem (a nebyla by již předmětem tohoto řízení, pakliže by nikdy zastaveno nebylo). S ohledem na to, že jsou obě částky, které by si účastníci řízení měli hradit navzájem, přibližně shodné, je i "zavinění" obou stran řízení (stěžovatelů a vedlejšího účastníka) přibližně shodné. I Ústavnímu soudu se tak jeví rozumné uzavřít, že nejsou dány podmínky pro použití 146 odst. 2 o. s. ř. a je nutno o nákladech řízení rozhodnout podle §146 odst. 1 o. s. ř., tedy tak, že na jejich náhradu nemá právo.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů byla jejich ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů garantovaných čl. 11 Listiny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu