ECLI:CZ:US:2019:1.US.3683.18.1
sp. zn. I. ÚS 3683/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Eliášova 28, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 9. 2018 č. j. 3 KZN 1006/2018-34 a vyrozumění státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 3 ZN 3199/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví označeným vyrozuměním státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, kterým byl jako správný a opodstatněný shledán postup policejního orgánu, jímž stěžovateli nebylo přiznáno postavení poškozeného ve věci č. j. KRPA-51433/TČ-2016 a KRPA-67404/TČ-2018, byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhuje, aby Ústavní zrušil označené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byl jako nedůvodný odložen podnět stěžovatele k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených vyrozumění k zásahu do jeho práv podle čl. 10 a čl. 36 Listiny.
Stěžovatel se ve výše uvedených věcech č. j. KRPA-51433/TČ-2016 a KRPA-67404/TČ-2018, ve kterých policejní orgán zahájil úkony trestního řízení týkající se podezření ze spáchání přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 trestního zákoníku, z něhož byli podezřelí T. O. a M. R., připojil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Předmětem trestního řízení byly totiž výroky podezřelých týkající se koncentračního tábora v Letech u Písku, přičemž stěžovatel je pozůstalým po matce a otci, kteří v tomto koncentračním táboře byli vězněni, v táboře zahynula také jeho polorodá sestra a jeho polorodí bratři zahynuli v koncentračním táboře Auschwitz Birkenau. Stěžovatel byl však policejním orgánem vyrozuměn, že mu procesní právo poškozeného nepřísluší.
Stěžovatel uvádí, že osobám, které jsou zasaženy na svém právu na ochranu soukromého a osobního života, nelze upírat právo domáhat se ochrany nejen v civilním, ale i v trestním řízení. V návaznosti na argumentaci policejního orgánu, která byla převzata i do napadených vyrozumění státních zástupců, namítá, že žádné ustanovení trestního zákoníku, judikatura či výkladová literatura nestanoví vazbu mezi objektem trestného činu a právem osoby domáhat se ochrany podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Poukazuje na to, že výroky podezřelých O. a R. se týkají nejen jeho rodičů, ale též přímo jeho, jakožto osoby z druhé generace přeživších, neboť i jemu může vznikat psychická a zdravotní újma. Připomíná, že již v průběhu trestního řízení prokázal obecnou existenci transgeneračního traumatu, a to jak na úrovni psychické, tak na úrovni biologické, což doložil odbornými posudky doc. Marka Preisse a prof. Ivana Rektora. Podle jeho názoru se Městské státní zastupitelství v Praze s těmito posudky nevypořádalo. Z uvedených důvodů stěžovatel odmítá názor orgánů činných v trestním řízení o neexistenci práva poškozených v druhé a další generaci na přiznání procesního postavení poškozeného a má za to, že v důsledku výroků pronesených podezřelými může i těmto osobám vzniknout nemajetková újma.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených vyrozumění i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, popř. nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích či na vydání bezdůvodného obohacení, je také oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu, resp. nemajetkovou újmu, popř. vydat bezdůvodné obohacení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99). Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se však neredukují toliko na právo na náhradu škody či nemajetkové újmy, popř. na vydání bezdůvodného obohacení (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000).
Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžiště základního účelu trestního řízení totiž spočívá v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo II. ÚS 361/96). Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ).
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení I. ÚS 4065/14).
Veškerá uvedená práva poškozeného nicméně přináleží toliko osobě, která splňuje kritéria vyplývající z ustanovení §43 odst. 1 a 2 trestního řádu, neboť pouze takovou osobu lze označit za poškozeného v trestněprávním smyslu. V posuzovaném případě však Ústavní soud naznal, že stěžovatel tato kritéria nesplňuje.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že nikterak nepopírá, že se stěžovatel může důvodně cítit poškozen v důsledku jednání, o kterých bylo vedeno předmětné trestní řízení, tedy v důsledku zpochybňování charakteru koncentračního tábora v Letech u Písku, jehož existence byla jednou ze součástí rozsáhlého genocidia páchaného v období druhé světové války a v období, které jí předcházelo. Jako příslušník tzv. druhé generace, tedy potomek přímých obětí genocidy, může logicky pociťovat újmu v návaznosti na jednání, jehož cílem bylo popírání či zpochybňování zločinů, jehož oběťmi byly mj. osoby jemu blízké. Ústavní soud tedy nerozporuje existenci tzv. transgeneračního traumatu ani obsah odborných posudků doc. Preisse a prof. Rektora, na něž se stěžovatel odvolává.
V daném případě je však třeba - jak již bylo uvedeno - vycházet primárně z toho, jak poškozeného definuje právní úprava obsažená v §43 odst. 1 a 2 trestního řádu. Stěžejní význam má přitom ustanovení §43 odst. 2 trestního řádu, podle něhož se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Státní zástupci v napadených vyrozuměních přitom argumentovali absencí příčinné souvislosti mezi výroky podezřelých O. a R. a újmou, kterou stěžovatel pociťoval. Ústavní soud odkazuje zejména na napadené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která uvedla, že předmětem ochrany trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 trestního zákoníku je zájem státu na ochraně základních lidských práv a svobod a rovnoprávnost všech lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti nebo původu. U takto široce formulovaného předmětu ochrany z důvodu veřejného zájmu nelze zároveň dovozovat vznik nemajetkové újmy u konkrétních fyzických osob a tím vznik jejich procesních práv ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že neexistuje vazba mezi objektem trestného činu a právem osoby domáhat se ochrany podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Jestliže totiž příčinná souvislost musí existovat (primárně) mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem a jestliže následek trestného činu lze vymezit jako ohrožení či porušení objektu trestného činu, je zřejmé, že v příčinné souvislosti se spáchaným trestným činem může být toliko takový následek, který představuje ohrožení či porušení objektu daného trestného činu.
I při zvažování existence příčinné souvislosti mezi trestným činem a újmou pociťovanou (tvrzeným) poškozeným ve smyslu §43 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatňovat pravidla pro posuzování příčinné souvislosti. Jedno z takových základních pravidel představuje i zásada umělé izolace jevů, podle které je třeba ze spleti různých příčin a různých následků izolovat pouze ty příčiny a ty následky, které jsou významné z hlediska trestního práva. Za trestněprávně relevantní následek pak lze považovat jen takový následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu či je jinak významný z hlediska trestního práva (srov. např. SOLNAŘ, V. et. al. Systém českého trestního práva. Část druhá: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, s. 205-206). Tedy jinak řečeno: právě jen ohrožení či porušení zájmů, které jsou objektem trestného činu.
Objektem trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 trestního zákoníku je ochrana před popíráním, schvalováním a ospravedlňováním genocidia a zločinů proti lidskosti páchaných nacisty a komunisty, tzn. že trestnost daného jednání je prostředkem, který má bránit snahám o rehabilitaci těchto hnutí a nebezpečí jejich návratu (srov. DRAŠTÍK, A. et al. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer 2015, s. 2975). Trestněprávně relevantním následkem toho trestného činu je pak ohrožení, resp. porušení tohoto celospolečenského zájmu. Jakoukoli jinou újmu jednotlivce, včetně té, která je projevem tzv. transgeneračního traumatu, tudíž nelze vnímat jako následek, který by byl způsoben v příčinné souvislosti s uvedeným trestným činem.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že orgány činné v trestním řízení postupovaly správně, když odmítly stěžovateli přiznat postavení poškozeného v trestním řízení týkajícím se výroků podezřelých O. a R. Státní zástupci se v napadených vyrozuměních dostatečně vypořádali s argumentací stěžovatele, což platí zejména o napadeném vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která správně upozornila i na některé chybné prvky zahrnuté do vyrozumění státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Ústavní soud proto v posuzovaném případě neshledal porušení práva stěžovatele na provedení účinného vyšetřování ani jiný zásah ho jeho ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu