ECLI:CZ:US:2019:1.US.3862.18.1
sp. zn. I. ÚS 3862/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018 č. j. 7 Td 41/2018-22, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodl, že k projednání trestní věci stěžovatele je příslušný Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud"). Nejvyšší soud konstatoval, že obžalobou kvalifikovaná zvlášť závažná trestná činnost, které se měli dopustit obvinění společně jako spolupachatelé, měla probíhat v Ostravě, v Kroměříži, v Praze a v dalších místech. Jedná se o trestnou činnost, která je pokračováním předchozí totožné trestné činnosti obviněných (za kterou byli již pravomocně odsouzeni). Podstatou trestné činnosti bylo ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch v rámci obchodů s minerálními oleji (motorovou naftou a automobilovým benzinem). Obchod probíhal v řetězci obchodně a personálně provázaných obchodních společností, které obvinění fakticky ovládali a řídili. Účelově zvoleným daňovým subjektem v rámci daňového skladu, který umožnil obviněným páchání trestné činnosti a měl zamezit odhalení krácení daní, byla obchodní společnosti X, se sídlem v Ostravě. Tuto společnost obvinění ovládali a řídili. Zastírací úkony, které měly zamezit odhalení krácení daní, se pak mimo jiné odehrávaly v Ostravě. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nesporné, že za uvedenou společnost měla být u příslušného finančního úřadu v Ostravě v rozhodném období podána účelově zkreslená daňová přiznání. Nikoli zanedbatelná část trestného jednání obviněných se tedy odehrávala i v Ostravě a lze tedy uzavřít, že krajský soud je soud místně příslušným k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněných (podle §18 odst. 1 tr. ř.) U tohoto soudu byla zároveň na obviněné podána obžaloba (§22 tr. ř.). Typově totožná předcházející trestní věc obviněných byla rovněž rozhodována Krajským soudem v Ostravě. O jeho místní příslušnosti obdobně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 11 Td 69/2011, a jeho závěry potvrdil i Ústavní soud rozhodnutím.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel má za to, že ve smyslu §21 odst. 2 tr. ř. má řízení konat soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu, kterým je v dané věci zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Nd 340/2001 a sp. zn. 7 Td 32/2015. Pouze jednání společnosti Y., která stála na počátku i na konci řetězce, resp. podání daňového přiznání za tento subjekt, je podle stěžovatele znakem objektivní stránky uvedeného trestného činu. Další činnosti, které obžaloba považuje za přípravné či zastírací, pak podle stěžovatele netvoří objektivní stránku trestného činu zkrácení daně. Podle stěžovatele nelze ani říci, že by se v Ostravě odehrála jedna z podstatných částí trestného jednání. Adresa sídla společnosti X., se podle stěžovatele jeví být adresou formální, kde k žádnému jednání nemohlo docházet, přičemž jediné, k čemu došlo v obvodu Krajského soudu v Ostravě je podání tří daňových přiznání za společnost X., která však nebyla společností, která se měla krácení daně dopouštět.
4. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odůvodnění rozhodnutí je opsáno z rozhodnutí o místní příslušnosti v předchozí kauze stěžovatelů, aniž by soud reflektoval konkrétní okolnosti tohoto případu. Nevyhověl tak tendenci vyslovené v nálezu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 4/14) k pečlivějšímu vyhodnocení otázky místní příslušnosti. Stěžovatel se domnívá, že takový přístup dává státnímu zástupci prostor pro určení místní příslušnosti soudu dle vlastního uvážení. Tím dochází k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž je základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
7. Napadeným usnesením postavil Nejvyšší soud najisto místní příslušnost krajského soudu k projednání trestní věci stěžovatele. Vycházel z §18 odst. 1 tr. ř. a §21 odst. 2 tr. ř., podle nichž koná řízení soud, v jehož obvodu byl nejtěžší trestný čin spáchán (forum delicti comissi), a jenž má přednost před příslušností určenou podle jiných hledisek. V posuzované věci je nejtěžší zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Podle teorie trestního práva lze za místo spáchání trestného činu považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu. K ní podle názoru soudu neodmyslitelně patřily zastírací úkony, které měly zamezit odhalení krácení daňových povinnosti a ty se pak odehrávaly i v Ostravě, kde byla u správce daně za společnost X., podávána ve třech případech účelově zkreslená daňová přiznání. Tuto část trestné činnosti podle názoru soudu rozhodně nelze považovat za bagatelní či okrajovou.
8. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud v napadeném usnesení rozhodl o místní příslušnosti krajského soudu k projednání obžaloby v rozporu se zákonnými pravidly a dopustil se tím porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Učiněné závěry ostatně Nejvyšší soud řádně odůvodnil. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
9. Účelem závěrů obsažených ve zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je vyloučit libovůli ve výběru soudu v případě rozhodnutí v přípravném řízení, kdy státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství podává příslušný návrh podle §26 tr. ř. Jedná se tedy o odlišnou fázi trestního řízení.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu